Ženami se nerodíme.
V okamžiku našeho zrození v těle dívenky začíná proces rozvzpomínání se na paměťové stopy moudrosti předchozích pokolení. Našimi vzory se stávají generace žijících sester, maminek, babiček a jiných žen, procházejících naším životem. Od nich čerpáme inspiraci k tomu jak žít či nežít. Rozhodujeme se denně, zda přijmeme jejich způsob života jako celek, nebo jestli si z něj vybereme pouze část. V extremním případě nám ukazují, jak si náš život zařídit diametrálně odlišně od toho jejich. S veškerou úctou a respektem k jejich životní cestě.
Narodila jsem se do rodiny, kde jsme byly tři sestry. Největším darem mojí maminky, by’ť se to může zdát trochu drsné, byl její předčasný odchod z tohoto světa. Ve věku čtyřicetitří, po stále se zhoršující nemoci, jsem dostala jasnou vizi toho, kam může vést společností daná potřeba rozdat se pro druhé. Nebylo vyhnutí, než se z této životní lekce poučit.
Měl přijít čas, kdy mi bude velmi prospěšná. Sama jsem se v jednom okamžiku života, rozhodovala, zda budu dála hrát roli, kterou jsem si měla nechat vnutit, přesto, že mojí rolí nebyla. Její dernierou by bývala byla moje diagnosa psychické poruchy, případně sebevražda.
Vybrala jsem si život. Podle svého, pro někoho v tom okažiku sobecké rozhodnutí. Pro mne nový start, s novými možnostmi. Ti, kteří měli zůstat, zůstali. Ti druzí byli nahrazeni bytostmi, ve kterých jsem objevila nepoznané zázemí a podporu.
V mojí rodové linii ženy nebyly příliš šťastné. Svědčí o tom nejen maminčin osud. Babička s tatínkovi strany ukončila svůj život přibližně ve stejném věku vlastní rukou na půdě domku, ve kterém žila s manželem a dvěma dětmi. Tatínkova sestra jen díky svému včasnému pochopení přežila diagnosu tak typickou pro ženy, které se zcela oddají roli matky a partnerky a zapomenou na sebe. Dokonce i tatínkova družka odešla ve věku časném na tuto diagnosu nelásky k sobě.
Měla jsem tedy kolem sebe tedy mnoho příkladů, jak by to mohlo dopadnout kdyby…
Speciální kapitolu v mém vývoji si zaslouží maminčina maminka. Při vnímání jejího pohledu na svět a situace, které přináší jsem chvílemi nemohla uvěřit, že maminka byla tak jiná. Až časem jsem začala tušit cosi o tom, že její dar byl součástí jejího životního úkolu tady. Babička byla žena selského rozumu a díky ní jsem si udržela ve spoustě životních situací pocit, že ne já, ale ti druzí mají podivný pohled na svět a že to jde i jinak, než hlásají. Naučila jsem se díky ní věřit v sebe samu, v to, že jsem dokonalá bytost, i přesto, že třeba dělám chyby a že není nikdo, krom mne samotné, kdo by měl právo mne soudit. Babička byla z evangelické církve, přijímající každého a každou situaci jako příležitost se rozhodnout, jako příležitost k růstu.
S veškerým respektem k životu druhých, bez potřeby do něj zasahovat. Pouze v extremních případech se vložila do děje a rázně dala najevo svůj názor. Ponechala však na druhých, jak moc se jím budou chtít řídit.
Všem ženám, které mým životem prošly a procházejí děkuji za inspiraci a moudrost, kterou s sebou nesou a která mi dává příležitost skrze písmo ji předávat dál.
http://moudrezeny.ambernode.cz/
Zdroj foto: Pixabay.com
