Chtěla bych se podělit o příběh jednoho známého.
Vystudoval úspěšně vysokou školu, při škole pracoval v oboru v rámci jedné firmy a vypracoval se na zkušenější pozici. Avšak nepodařilo se mu prosadit si povýšení na vyšší pozici s lepším plateb, i když na to měl zkušenosti a jinde by se dostal na mnohem vyšší plat.
Po skončení školi však toužil bydlet sám ve vlastním bytě. Našel si tedy jeden, který sebral cca 80 % jeho příjmu. Všichni mu říkali, že je to hloupost, protože stačí jakýkoliv problém, nemocenská a podobně a nebude schopen naplnit své základní potřeby, o možnosti finančního polštáře či investic do budoucna nemůže být ani řeč.
Co mě však zaujalo, byla jeho obhajoba jeho rozhodnutí.
Měl nárok na to pronajmout si byt sám pro sebe.
Měl pocit, že udělal vše správně.
Vystudoval vysokou školu, dobře se učil, začal pracovat už při studiu a hned po skončení studia přešel na plný úvazek.
Avšak bohužel, co si nedokázal připustit byla nenárokovost. I když uděláme vše správné dle sociálních měřítek, tak to neznamená, že dosáhneme na život dle ideálních sociálních měřítek. Vždy záleží na našich okolnostech – na rodině, z níž pocházíme, na příjmu, který máme z práce/podnikání či jiných aktivit a jak s ním dokážeme zacházet, zda si dokážeme vyjednat zvýšení platu/změnit práci za lepší či jaké máme náklady a kde žijeme atd.
