VVERONIKA píše o vděčnosti, kterou umí vyjádřit málokdo. Jak jste na tom vy?
Poslední dobou si uvědomuji, že píšu pesimisticky. Možná ne tak úplně, protože vždy končím své příběhy pozitivním pohledem na lepší zítřky. Přesto… Dnes chci psát jinak. Zkusím psát o vděčnosti…
Vděčnost umí vyjádřit málokdo. Když jsem se dnes vzbudila s rozlámaným tělem ze včerejší 1,5 hodinové lekce hot jógy, najednou se ve mně něco hnulo. Najednou jsem ucítila něco silného a krásného. Vděčnost… Že jsem otevřela oči, že přichází nový den. Den, který může přinést spoustu nečekaných možností. Den, který mi dopřává novou naději na všechno, co si budu přát. Přichází nový začátek a záleží jen na mně, ze kterého úhlu pohledu budu na tento den a tento pocit koukat. A já se rozhodla ho přijmout přesně takový, jaký je. Prostě jsem ho jen přijala… V sobě, do sebe. Protože už jen ta možnost otevřít oči, uvařit si kávu a vidět svá spící dvojčata v bezpečí jejich postýlek… Už za tohle je třeba vyjádřit obrovské DĚKUJI!
Každý den je jedinečný. Každý den se může udát tolik situací, ucítíme tolik emocí, můžeme potkat tolik inspirativních lidí! Zkusme z toho čerpat co nejvíce. I kdyby byl dnešní den stejný jako včerejší, i kdyby byl jako přes kopírák, zase ten stereotyp, znova ty samé činnosti, zkusme se na něj koukat jinak. Všímejme si maličkostí. Vnímejme lidi. Prožívejme… Co si dopřát šálek kávy jen tak, bez časopisu v rukou, bez televize, bez pobíhání dětí kolem? Zkusme si tu kávu prostě JEN obyčejně vychutnat.
Dnes, stejně jako každé pondělí, jsem vedla kroužek pro děti. Chodím tam se svými dvojčaty a vedu kroužek už půl roku. Dlouho jsem to brala jako “práci”, jako něco, kde MUSÍM být. Dnes to bylo jiné… Dnes jsem se velice těšila z každého dítěte, které tam přišlo. Užívala jsem si to, vnímala, jak jsou děti nadšené, jak tam chodí rády. A v tu chvíli, kdy jsem ucítila VDĚČNOST za to, že tam můžu být, prostoupila mnou také jistota. Že dělám to, co mě naplňuje, co mi přináší velikou radost. Práce s dětmi… Věnovat se jim, učit je. Pořád se ještě musím zdokonalovat, pořád musím vymýšlet, jak děti motivovat, učit, pomáhat jim se vyvíjet. Pořád se musím snažit. A o tom tohle celé je… Celý náš život je o učení. Proto je tak důležité procházet v životě vším dobrým i špatným. Protože si pak všeho více vážíme. Každá životní lekce nám má něco přinést. Z každé události, která nás shazuje na dno, si musíme odnést ponaučení. A jakmile se vyškrabeme nahoru z propasti, vážíme si toho, jak jsme vyrostli. Růst je velice důležitý. Člověk nesmí usnout na vavřínech.
Proto život začněme žít. Maminky, ženy – každá z nás zná tu “nudu”, stereotyp, ty stavy, kdy chceme od všeho utéct, protože je toho na nás hodně. Ale jakmile začneme pohlížet na naše každodenní, rutinní činnosti, trošku jinak, změní se všechno. Najednou se začnete víc usmívat, více si věřit a Vaše práce přinese plody. I kdyby to měl být jen první krůček vašeho miminka.
ŽIJME, PROŽÍVEJME, musíme více cítit! CÍTIT srdcem a vnímat svou duši…
