28. března to byl přesně rok, co jsem se odstěhovala do Ameriky. Jak vypadal ve zkratce můj rok za mořem?
Jak jsem zvládla první rok v nové zemi
28. března 2014
Vstupuju do Spojených států s podmínkou, že mám přesně devadesát dnů na to, abych se vdala. Pokud to neudělám, vyhostí mě a já se sem možná několik příštích let nepodívám. Protože se bojím létat, vlastně až po přistání mi pořádně dojde, do čeho jsem se to pustila. Netuším, co mě čeká. Ano, můžu se kdykoliv vrátit. Ale vrátit se po prvních pochybnostech, i když to jde, vlastně nejde. Říkám si, jak velkou výhodu mám oproti dřívějším emigrantům, že mluvím anglicky a díky televizi, internetu a mnoha procestovaným zemím světa vím, jak vypadá „velký svět“. Obrovská, rozpláclá auta, šestiproudé dálnice, borůvky velikosti třešní, mikrovlna, co by mém pražském bytě byla klasickou troubou, třípokojový byt se dvěma koupelnami, o kterém můj muž říká, že je „sice malý, ale zatím nám postačí“, to všechno mě ale ohromí stejně, jako když jsem tu v roce 2008 poprvé byla jako turistka. A to vůbec nemluvím o množství příležitostí. Sotva vylezu z domu, můžu … všechno na světě. Jenom, co si vybrat?
Duben 2014
Vybírám svatební šaty. V Americe se nepůjčují, musím si je koupit. Bojím se řídit velké auto na velké silnici, ale hromadná doprava tady moc nefunguje. Co by se mnou měla absolvovat kamarádka, to se mnou řeší … ženich. Vybíráme šaty, korzetovou podprsenku, pro kterou jedeme až do sousedního státu, protože nikde nemají moji malou velikost. Hubnu. „V Americe hubneš?,“ směje se mi moje kamarádka. „Tak to jsi asi první na světě.“ Aspoň mám na výběr dost času. Po deseti letech, co jsem venku ze školy a pracuju, mám pocit, že konečně stíhám. Odpadly mi tiskovky, pracovní kávy, zdlouhavé a většinou k ničemu porady, ale taky kina, párty s přáteli, návštěvy rodičů. Všechny texty odevzdávám několik dnů před termínem, mám prázdný e-mail a pocit, že mám najednou spoustu volného času. Co s ním? Začínám běhat.
14. června 2014
Vdávám se. Rozumnější než před devíti lety, kdy jsem to zkusila poprvé? Nevím. Rozhodně odhodlanější být lepší ženou. V krku sucho. V hlavě otazníky. A co se týká angličtiny, úplně vymeteno. Když mám opakovat po soudci, co nás oddává, jenom cosi huhlám. Potom „I do“ a je hotovo. Jmenuju se LeBlanc a během pár měsíců ze mě bude Američanka. Říkám svému muži, že mě teď všichni budou nenávidět. V Česku mi budou závidět, nevěřit, že ho doopravdy miluju a nevzala jsem si ho jenom kvůli papírům. Češi tady, co marně čekají na občanství, zase pro tu nespravedlnost, že co je stojí desítky let dřiny, odříkání, vyplňování papírů a tisíce dolarů, já jsem získala během jedné vteřiny za dvě slovíčka. A Američani? Nevím, jak se na mě dívají, denně si tu otázku kladu. Ale mám tu bráchu. A dva nejbližší přátele z Česka. A cítím takovou radost! Vzpomínáme, jak jsem před čtyřmi lety seděla na červených schodech na Times Square v New Yorku a přemýšlela, jak „ztratit“ pas, abych v Americe zůstala. Nechtěla jsem být turistkou. Chtěla jsem být součástí země, která mě odjakživa fascinovala. Je to vážně pravda, že sen se mi splnil? Nezdá se mi to?
Léto 2014
Je šílené vedro, přes sto Fahreinheita. Nemám představu, kolik je to v Celsia, převody jednotek mi pořád dělají problémy. Chodím ráno běhat a odpoledne plavat. Skoro každý trénink vydržím víc, než jsem si myslela, že vydržím, a tak se hlásím na půlmaraton do San Franciska. Vidím se s kamarádkou Markétou, která po čtyřech letech v DC balí kufry. Dostanu spoustu oblečení, protože žádná z jejích kolegyň se do něho nevejde. Velikost 36! Sedíme na terase jejího bytu v hlavním městě Spojených států, já se láduju čokoládovým dortem (za odměnu) a Markéta říká, že Amerika je dobrá. Je!
Září 2014
Ve Starbucksu přes ulici už mi říkají jménem. „Hello, Jana,“ směje se na mě Keri a taky Vietnamka, ke které chodím na mani-pedi a která vypije tři kafe denně. Americké kafe. Tedy v překladu, obarvenou vodu. Pořád objevuju. Doba strávená nákupem v supermarketu se nezkracuje, naopak! Je toho tolik, co jsem ještě neochutnala, neviděla, nezkusila, nezažila, ne … nemůžu na to myslet. Kdybych chtěla stíhat všechno jako v Česku, nemohla bych v Americe přežít. Věci tady rychle plynou a mění se ve vteřinách. Pořád vás něco žene. Denně si opakuju, že se musím míň stresovat možnostmi, které si z časových důvodů nemůžu vybrat a víc si užívat ty, pro které jsem se rozhodla. Takže běh, psaní, blog, plavání, uvařit večeři, knížka, seriál. A zítra totéž. Rutina má taky své kouzlo. Prosím muže, aby mi prominul, platonicky jsem se zamilovala do Dona Drapera. Tedy Jona Hamma. Ve čtrnácti jsem na filmové hrdiny netrpěla, plakáty na zdi pokojíčku mě minuly. Teď přemýšlím o tom, že si jeden vyvěsím. Tak nevyvěsím, v pronájmu nemůžeme vrtat do zdi. Kupuju si s Johnem aspoň všechny časopisy, co vycházejí.
Říjen 2014
Dobíhám půlmaraton v Kalifonii. Jdu nekonečným koridorem lidí, kteří mi tleskají, dávají banány, oříšky, poplácání po zádech, na krk medaili v podobě řetízku od Tiffanyho. Zatímco ostatní muži čekají v cíli s kytkou, můj má igelitku a v ní dvě pain au chocolat. Miluju ho! A ještě víc, když na mě o hodinu později ve vaně pouští studenou vodu a hází kusy ledu. „Budeš spát jako miminko,“ konejší mě, zatímco ječím jak pominutá a stehna mi rudnou chladem. Spím třináct hodin. Medaili na krku.
Listopad 2014
Den díkuvzdání. Krocan a spol., hromada jídla a hromada zkonzumovaných kalorií. V televizi říkají, že průměrný Američan jich v tenhle den zvládne zhruba 3000. Po večeři zatáhnu břicho, dopnu knoflík na džínech a jedu na letiště s příšerně těžkým kufrem a velkými obavami, že polovinu vánočních dárků budu muset hodit do kontejneru. Ale zase překvapení. Nemusím a ještě dostávám vstup do nově otevřeného salonku letecké společnosti, kam obvykle chodí jen vyvolení. Další krocaní večeře, šampaňské, britské sušenky, britské noviny, co vám, když se při čtení potíte, zůstanou otištěné na prstech, a osobní číšník. No, není špatné být bohatá, říkám si. „Krásný let domů, Jani,“ čtu si na českém mobilu smsku. Díky, Petře!
Březen 2015
Dělám rozhovor se spisovatelkou Gretchen Rubin a ani trochu se neklepu. Budu mluvit anglicky dostatečně dobře, aby mi rozuměla? Vím, že budu. U metra potkám kluka, který se mě ptá, jak se dostat na ulici Mill Street. „Tady přejdi, doprava, tři bloky a jsi tam,“ říkám a nevím, co mě zaskočilo víc – že vím, kde ta ulice je, nebo plynulost vlastních anglických slov? V Praze jsem byla „moc“ (rychlá, ambiciózní, netrpělivá), tady jsem i po roce “moc málo“ (průbojná, výrazná, odvážná …) Jestli zapadám? Zapadám, protože tady zapadne každý. Je tu barevnost, energie, všechny národnosti, všechny pohledy na zásadní události, je tu svět úplně jiný než v Česku. Ale taky nemilosrdný, drahý a těžký, hlavně když si neumíte vybrat a pořádně nevíte, co chcete, s čímž mám pořád trochu problém. „Keep going,“ říkají mi tady. Pokračuj. A já pokračuju.
Za rok vám zase napíšu jak.
Zdroj foto:Pixabay.com
