Miry a její první článek na blogu. Neuspokojí se s obyčejným a nudným životem, chce stále víc. A dělá pro to opravdu mnoho!
Můj první blog
Včera jsem absolvovala svůj první seminář u ŽEN s.r.o. (takže první blog byl na řadě, že? ;-))
Přiznávám, čekala jsem, že vyhazuji 500 Kč oknem. Spletla jsem se. Bylo to hrozně fajn. Já sice nesnáším to nervózní představování na začátcích, nevím, kde se ve mně ta představa bere, ale vždy si myslím, že jsem v místnosti ten největší magor ;-), ale včera jsem měla pocit, že v místnosti není žádný magor, dokonce ani já :-).
Nechci tu popisovat, co vše jsme řešily, myslím, že každý seminář je vždy jiný, už jen proto, že my jsme každá jiná. Ale jedna, pro mě důležitá informace, mě zaujala o něco více než ty ostatní.
“Napište příběh,” povídá Eva.
Ok, napište příběh, ufff. Nooo, samozřejmě jsem se ozvala. Neumím si to představit.
Já totiž nejsem příběhově zajímavá. Tedy alespoň ne po té stránce, že bych měla nějaký smutný osud nebo bych něco zlého prožila. Kromě toho, že mě občas vytáčí manžel, občas děti, občas máme chřipku a podobné starosti, se mám vlastně dobře.
Budu upřímná. Jsem štastná, mám vše. Děti, manžela, celá rodina je v pořádku, žádné nemoce a peníze? I těch je dost. Bohudík, ale někdy mě napadá: “Bohužel.” Bohužel?! Jsem nevděčná? Dnes vím, že nejsem.
Můj příběh je tedy takový:
Jsem spokojená, ale chci víc, chci být užitečná. Nebudu celý život jen vařit a uklízet.
Chci tvořit.
Vím, že mám hodně zájmů a někdo to nepovažuje za správné, prý nevydržím u jedné věci dlouho, ale dnes říkám: “Ano, nevydržím, ale všechny mé radosti jsou propojené, neumím sedět celý den u pc, nejde mi to.” Nevím, jestli se moje práce lidem líbí, říkají, že ano. Pro mě je ale důležité, že to chci já.
Chci malovat.
Chci fotit.
Chci šít, háčkovat.
Chci navrhovat inetriéry.
Podnikat.
…………………………………
Jsem náročná? Ne! Já se prostě nechci v životě nudit. Musím mít cíl, klidně každý týden jiný 😉
Já jsem žena, která je většinu svého manželského života v domácnosti. Když to teď tak počítám, je to už od roku 2003. Uf, takže pozor – 12 let. Ne, že bych měla málo práce, to ne. Ale bóóóže, jak mě to už někdy nebaví.
(Popsala bych to jinak, kdybych mohla :-)) Když byly malému 2 roky, začala jsem malovat, potom cvičit, potom navrhovat, teď háčkovat, fotit….
A jaký je závěr mého normálního příběhu?
Chci žít a zpětně ve svém životě něco vidět. Něco zajímavého, hezkého, něco, co mi dělá radost.
Zdravím všechny posedlé ženy a fandím jim.
Vaše Miry
Zdroj foto:Pixabay.com
