Život v nemocnici: Pocity, osudy a nečekané zážitky
Nedávno jsem Vám slíbila, že se trochu rozepíšu o mém pobytu v nemocnici.
Nebojte se, nebudu vás obtěžovat diagnózami nebo popisem chorob, zajímavé pro mne jsou spíš osudy a pocity moje i ostatních lidí.
Nemocnice je tak trochu jiný svět. Žije si svým vlastním uzavřeným životem. Upřímně jsem ráda, že jsem tam pobyla jen krátkou dobu. Nemám výrazné připomínky, jen nepříjemné pocity. Už třeba jen proto, že vám často nikdo nic nevysvětlí. A vy jste vyděšení a v zajetí vlastního strachu a bolesti, čekáte soucítění a pomoc. Jenže i když mne přijali ráno po 9 hodině, proběhla pokojem zchvácená sestra, která na vysvětlování nemá asi čas ani náladu, připojila mi kapačku a odchvátala jinam.
Nebudu to protahovat, s lékařem jsem krátce promluvila až večer když proběhl na večerní vizitu. Tak jsem se dozvěděla, že oproti tomu, co mi řekli na příjmu (dáme vám pár kapaček a zítra domů) mi budou dělat ještě pár vyšetření a odchod domů se odkládá. Druhý den ráno jsme hladoví čekali na snídani ( večeře byla opravdu malá, takže jsem měla v noci hlad), jako bylo překvapení, když místo tří snídaní na stole přistála jen jedna. Já a ještě jedna paní prý máme ultrazvukové vyšetření a nalačno.
To jsem ještě nevěděla, že ono nalačno bude až do 11 hodin, kdy bude vyšetření provedeno. Takže i miska polévky byla na stole v 11 hodin jen jedna. Po vyšetření jsem se těšila na oběd a bylo mi celkem jedno, že mám dietu, chutnal by mi i polystyrén. Na talíři mi přistálo vepřové s mrkví a brambory. Nevím jaká je předepsaná dávka pro dospělé, ale kromě brambor jsem měla na talíři 3 půlkolečka mrkve a 4 kostičky masa. A lžíci. Honili jsme hladově lžící po talíři klouzající brambory, chvíli jsme vyhrávaly my, chvíli brambory. Jezdily po mělkém talíři jako po kluzišti a nešly potvůrky dohonit. Tehdy jsem se poprvé ohradila a zeptala se sestry, jestli bychom k jídlu nemohly dostat někdy i příbor, protože jíst lžící po mělkém talíři je fakt docela nepříjemné. Sestra se usmála a řekla, že se zeptá. Opravdu se zeptala, protože při rozvozu večeře mi s nepříjemným zabručením byl donesen příbor. Babi z vedlejší postele tiše požádala, jestli by taky nemohla jíst příborem. Služba vyvalila oči, jako bychom byli pokoj exotů a příbory donesla pro všechny tři.
Večer jsem čekala dlouhý a nudný. Opak byl pravdou. Paní na vedlejší posteli přistoupila k léčbě lehce zvláštním způsobem- vybrala si léky, které jí vyhovovaly, doplnila je nějakými neuroly z kabelky, bez kterých prý neusne a pustila si spokojeně televizi, kterou jsme za příplatek měli na pokoji.
Po chvíli paní Neurolová (asi 60 letá dáma) začala se stížností, že ji bolí hlava, ale televizi nevypla, přepínala z programu na program s komentáři, které jsem sledovala s lehce překvapeným výrazem. Mluvila podobně jako moje děti v 15 letech v plné pubertě. Po chvíli si začala stěžovat, že ji bolí hlava hodně, vypnula televizi a …začala zvracet. Zvonili jsme na sestru, ta přiběhla, paní dala kapačku a snažila se ji udržet v posteli, ta byla v tu chvíli jako malé dítě, seděla na posteli a volala tatínka, maminku a sténala opravdu nahlas.
To už jsme byly vystresované na pokoji všechny. Občas paní chtěla sundat ponožky, že je jí horko, otevřít okno, pak ho zavřít a přikrýt aby jí nebyla zima. Chvíli jsem vstávala, pak jsem ji ale musela upozornit, že zvládnout si sundat ponožky může i sama. Odpovědí bylo další hlasitější sténání. A zvonění na sestru. Ta přiběhla ve chvíli, a paní musela trochu vynadat, mezitím jsem slyšela, že jí zvoní zvonky i z jiných pokojů a bylo mi jí opravdu líto. V tu chvíli jsem chápala, že musí být strašně unavená a hlavně asi tak trochu i otupělá z bolesti ostatních. Dělat zdravotní sestru bych nemohla. Je to opravdu velmi těžká a nedoceněná práce, když je vidím, jak jsou unavené, denně ve službě denní nebo noční, nedivím se, že se z nich trošku vytrácí lidskost- nebo spíš empatie a citlivost. Je to podle mne tím přetížením.
Byla jsem upřímně ráda, když paní neurolovou ráno propustili domů, a já zůstala na pokoji s babi, která byla velmi milá, hezky vyprávěla, takže jsem ji chvílemi poslouchala, pak dřímala, mezitím pár vyšetření a den mi utíkal už lépe. Další v pokoji přibyla paní se žaludečními vředy. Přijatá byla s krvácením, takže ve špatném stavu. Dyž ji zaléčenou pouštěli domů, zakázali jí některá jídla, kávu, alkohol a kouření. Jen se za doktorem zavřely dveře, paní povídá“ Alkohol nemusím, kávu si dám slabou rozpustnou a cigárko si teda ale neodpustím. „. Zase jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Po takovém zážitku s krvácením bych poslouchala doktora na slovo. Ale lidé jsou různí a já pomalu začínala chápat tu otupělost u lékařů- pokud někdo nerespektuje jejich léčbu, přestože je vážně nemocný, je to opravdu k naštvání.
Jak říkám, nemocnice je úplně jiný, uzavřený svět, žijící si svým živote. A já jsem ráda, že jsem doma, pocit nemoci, neinformovanosti a bezmoci je nepříjemný, hlad jsem měla v nemocnici téměř pořád (jistě, chápu, že se do nemocnice nejdu najíst,ale léčit,ale hlad je špatně), snášíte a posloucháte problémy druhých, i když máte pocit, že ty vaše vlastní vás polně pohlcují. Takže upřímně doufám, že se do nemocnice dlouho nedostanu.
Zdroj foto: Pixabay.com
