Alice sportuje jako ďas a vy u jejího blogu určitě smíchy zaslzíte. 🙂
Prošla jsem různým obdobím.
Podle nadpisu by to mohlo vypadat, že jsem nadšený sportovec a bez tenisek nedám ani ránu. Opak je pravdou. Ano, prošla jsem obdobím, kdy jsem chtěla být baletka, za půl roku jsem toho nechala, další byla krasobruslařka, to byla hrozná dřina, ale dodnes se na krasobruslení velmi ráda dívám a vím, kolik neuvěřitelný dřiny je za tím ladným skokem, který soutěžící vyšvihl jen tak mimochodem. Další mé vysněné povolání resp. zlatá medaile na olympiádě, byla gymnastka, to se mi líbilo, vydržela jsem do té doby, než se objevily zdravotní problémy a s gymnastikou byl konec.
Jako dítě jsem hrozně rychle vyrostla, takže na fotkách ze školy vypadám, jakože stojím na štokrleti neb kluky v zadních řadách převyšuji o půl hlavy. Vypadalo to, že ze mne vyroste hubená žirafa. Volba rodičů byla jasná. Dáme ji na basket. Upřímně jsem ho nenáviděla a dodnes se vyhýbám jakýmkoliv míčovým hrám. Naštěstí se můj vzrůst zastavil, takže ostatní mě dohnali a dnes jsem výšky naprosto průměrné.
Další ze sportů, který jsem jako sport nebrala, bylo kolo. No a s ním přišly první pády. Na jedno z mých ošetření v nemocnici opravdu nezapomenu, vzali na to koleno rejžák. Budiž mi útěchou, že mému bratrovi tím rejžákem drhli obličej, protože ten hodil šipku přes řídítka. Ale ten závod jsem vyhrála! Nebyl to poslední rejžák na mém koleni, týden před svou druhou svatbou, takže ve věku dávno dospělém, jsem to kolo neudržela ve stavu vzpřímeném a natáhla se částečně na silnici, částečně do škarpy. Hlavní moje starost byl stav obličeje, no to rozšvihaný koleno se schovalo pod sukni, ale závoj jsem neplánovala.
Při každém pádu moji partneři říkali: ježíš, ty už jsi zase spadla? Co jsem si to vzal? A já jim odpovídala stejně: Věděls, do čeho jdeš. Protože s tím prvním jsem se seznámila na služební cestě, kde mi můj šéf dělal řidiče a vozil mě úplně všude, protože jsem tehdy nemohla chodit – ano, spadla jsem z kola a roztřískala si koleno tak, že jsem byla skoro týden v nemocnici. No a ten druhý zjistil těsně před svatbou, že mám malinko problém s rovnováhou, a to i ve stavu střízlivém. Můj první partner dost rychle pochopil, že jsem kavárenský typ a naše společné sportovní aktivity se omezily na plavání a bowling. S tím druhým je to horší. Po 100 km na kole je příjemně zahřátý, černou sjezdovku sjíždí tak, že ramenem brousí svah. Když zjistil, že neumím lyžovat, řekl, že nevím o co přicházím – já věděla, o spoustu pádů – a že mne to naučí.
Asi jsem tehdy dlouho nikde nespadla, takže moje ostražitost polevila a já souhlasila. I odjeli jsme na týden na hory. Na sjezdovce jsme se po prvních 10ti minutách zhádali tak, že hrozilo oddělené lože nejen na dovolené, ale nafurt. Výuky se ujal náš kamarád. A trpělivě mi vysvětloval, kam s nohou, kam se zadkem, i když lehká hysterie došla i na něj, když zvýšeným hlasem pronesl: tak rokenrol umíš, ale tady nejsi schopná přenést váhu z jedný nohy na druhou! Ale týden jsem přežila bez úhony a lyžování se mi zalíbilo.
Rok nato jsme české hory vyměnili za ty rakouské. Sjela jsem poprvé sjezdovku, zjistila, že jsem to nezapomněla, že mi to jde a že je to krásný a narostla mi křídla. Má ostražitost asi zůstala doma, protože kolem poledne jsem pěkně rozjetá přehlídla takovou větší nahrněninu, zajela do ní, jedna lyže zůstala v té hromadě sněhu a ta druhá zároveň se mnou vyšvihla krásné salto s dopadem o 2 m níž do hlubokého sněhu. Bohužel moje noha, ta bez té lyže, zůstala při dopadu pod mým tělem. Nikdo to nenatočil, jinak bych byla hvězdou internetu. A tak znám i nemocnici ve Schladmingu. Lyžuju pořád, občas i bez úrazu a občas se do práce vracím o berlích. Ale na to, abych spadla, mi stačí jen jít po rovině. No znáte někoho, kdo dvakrát spadnul do vodoměrné šachty, notabene do jedný a tý samý? Teď už jo. Poprvé tam zapomněli vrátit ten dekl a já si za chůze četla noviny (fakt, to není vymyšlené), před měsícem se ten dekl pode mnou propadl. Letošní léto strávím v kalhotách nebo dlouhé sukni.
Ale já to nevzdávám, sportovní centra jsou relativně bezpečná a v lese jsem spadla jen jednou, když se moje čuba, běžící těsně přede mnou, rozhodla, že si sedne. Tělo už nešlo zastavit. Ano, křičela jsem na ni, i když na mě s nechápavým výrazem koukala: co se tu válíš a ještě na mě hulákáš.
Už to nebudu natahovat, v mé pojišťovně jsem se dopracovala k tarifu kopyto a myslím, že by se mě rádi zbavili. Ale já se nedám, příští rok ty lyže zkusím znova.
Vaše Alice
Zdroj foto: Alice Kodlová
