A víte, co se děje, když se ženy vyhecují? 🙂 Ví to Alice!
Máte doma dobrovolného hasiče?
Kdo odpověděl ano, pro toho nebudou následující řádky žádným překvapením. Mám doma dobrovolného hasiče tělem i duší. Celá vesnice hasiči žije, kdo není dobrovolný hasič, ten neexistuje. Pro mne, jako dítě města, je tato vášeň celkem nepochopitelná. Užasle sleduji, jak pánové víkendová odpoledne tráví ponořeni v motoru staré hasičské cisterny jménem Máňa, jak prožívají každý výjezd spojený s čímkoliv hasičským, ať už je to čerpání vody ze zatopeného sklepa nebo soutěž nebo přezkoušení hasičské kvalifikace. Jednou jsem v hospodě řekla, že je klika, že u nás ještě nehořelo, protože než se svolají a nastartují Máňu, tak shoří půlka vesnice. A už jsem měla na krku malér. Vyslechla jsem si řeči o tom, jak je podceňuji a nemluvila se mnou ani klika u dveří.
Až jednou, byla tuhá zima, jsem byla na služební večeři a manžel pro mne měl přijet. V průběhu večera přišla sms: vezmi si taxíka, máme výjezd. No jako hasičské manželce mi bylo jasné, že někde hoří, při teplotě -10°C záplavy nehrozily. Za hodinu další sms: taxi si neber, přijedu. V duchu jsem se smála a říkala si: jasně, je zima, nenastartovali. Jedeme domů, já očekávala historky z čerstvého výjezdu, ale nic, ticho. Jen: jak ses měla, jak to šlo, vařili dobře? Nedalo mi to i zeptala jsem se: A kde hořelo? Ále, ve Lhotě. A ticho. Za chvíli: A představ si, že kluci z vedlejší vesnice vůbec nenastartovali. To už jsem nevydržela, můj vnitřní hlas se smál na celé kolo, a říkám: a vy jo? A dostalo se mi vyčerpávající odpovědi: No nejdřív ne, ale pak Franta došel pro traktor, tak jsme Máňu roztahli, no a když jsme dojeli do Lhoty, tak už to měli uhašený. Ne, nesmála jsem se nahlas, nechtělo se mi zbytek cesty jít pěšky.
Nebo se jedno víkendové ráno vzbudím, vedle mě prázdná postel. I jdu se podívat do vedlejšího pokoje, jestli se manžel třeba během noci nepřestěhoval. Ne, nikde nikdo, jen šuple s hasičskými montérkami zůstalo otevřené a PRÁZDNÉ. Tak volám, kde je a on mi s nadšením v hlase sdělil: Ali, v Kochánkách hořelo, ale už jedu domů. Divila jsem se, že jsem v noci neslyšela telefon, ale on nikdo nevolal, v půl čtvrté ráno slyšel hasičskou sirénu. No matky mají nastavený radar na svoje děti, můj manžel na hasičskou sirénu. Přišel domů špinavý, unavený, ale naprosto šťastný, po letech čekání konečně oheň.
Další kapitolou jsou hasičské závody, kdy se provádí útok na čas. Vysvětlení pro nehasičské manželky: Jedno družstvo má 7 členů, každý člen má na starosti jednu činnost, kdy se pospojují hadice, rozvinou a proudem vody sestřelí kanystr, který je umístěn v určité vzdálenosti od motoru a od kádě s vodou. Vzhledem k hasičskému nadšení v obci máme několik dětských a mužských družstev a jedno ženské. Tedy, až donedávna.
Několik let jsem si utahovala z jejich úspěchů, resp. neúspěchů, až jsme jednou diskutovali v hospůdce po neúspěšné soutěži, padala kritická slova, vzduchem začalo lítat: vám, rozuměj hasičským manželkám, se to kecá, ale abyste si udělaly svoje družstvo to ne, vám jdou akorát kecy, skutek utek. No a protože už několik bavoráčků padlo, tak jsme se vyprsily a řekly: tss, vás hravě strčíme do kapsy, příští rok do toho jdeme taky. Ten večer mi to přišlo jako skvělý a vtipný nápad. Ráno mi už nepřišlo, že je to tak skvělý nápad. Ale před námi byl ještě kus podzimu a celá zima a já si říkala: Ali, klid, to bude dobrý, sedm bláznivejch ženskejch nedáme dohromady, stačí, když budeš dělat mrtvýho brouka a neangažovat se. Ach.
Jak jsem se mýlila.
Jedno sobotní odpoledne zvoní telefon, volá kamarádka: Poslechni, co děláš zítra k večeru? No nic zvláštního. Fajn, v šest buď na hřišti, máme první trénink a za 14 dní první závody. No sousto buchty mi v krku nabobtnalo, polknout nešlo… s tím jsem fakt nepočítala. Strašlivě se mi nechtělo, pět minut před smrtí se ze mě má stát hasička a s mým štěstím ta smrt už není daleko, protože si nějakou těžkou věcí zcela určitě něco udělám. I jdu s tím za manželem a čekám přemlouvání a povzbuzování, že už jen to, že on je skvělý hasič mě předurčuje k tomu, abych i já byla skvělá hasička. Reakce byla úplně opačná: No ty ses zbláznila, to teda dělat nebudeš, to ti zakazuju….Tak zakazuje?? No jako kdyby nevěděl, jak na mě zákazy fungují. Přesně opačně. Chvilku jsem i myslela, že mi tohle říká právě proto, aby mě vyhecoval. Ale ne, celou neděli jsem poslouchala: už jsi jim řekla, že nikam nejdeš? No řekni jim, že jsem ti to zakázal. No prostě to dělat nebudeš. Na hřiště šel se mnou a celou dobu vykřikoval: jak to držíš, no ty si akorát něco uděláš, proboha, to není možný, holky, vždyť vám to vůbec nejde….. prostě tak dlouho prudil, až dostal zákaz vstupu a byl poslán do…no vy víte kam.
Za 14 dní nastal náš velký den. Byly jsme hrozně nervózní a abychom tu nervozitu zdolaly, tak jsme si každou chvilku musely dát panáčka. Lihovat se musí. A poslouchaly jsme: Mami, nepij to, bude ti blbě…ježíš, to bude ostuda…bože, oni to už do sebe zase lejou, to je hrozný, naše babičky se tam budou potácet ožralý … Jak babičky? Babička mezi námi byla tehdy jen jedna, no prostě začala v mládí brzo. Taky říkali: nebojte se toho, vždyť od vás se nic nečeká, jste tu jen do počtu. No tak jsme daly ještě jednoho panáčka a šly na to. Ne, nevyhrály jsme, ale byly jsme z devíti družstev třetí. Nevěřily jsme vlastním očím, těm, co nám říkali všechny ty řeči, jsme se smály, do počtu jsme tam rozhodně nebyly my, ale ti naši borci, co nemusí trénovat, protože to za ty roky mají v paži. Dostalo se nám dokonce té cti, že jsme zpátky směly jet v Máně.
A tak od té doby máme družstvo Babiček, babičky a babičky čekatelky v družstvu pomalu převládají a i když jsme od té doby pořád jen čtvrté, tak to nevzdáváme. Jednou ty mladý holky rozdrtíme. A můj manžel? Je pyšný na svou hasičskou manželku a pokaždé, když říkám, že už je to naposledy, že končím, že na to nemám nervy, odpovídá: neblázni, teď nemůžeš skončit, vždyť jste nedávno začaly a taky ses ještě nezmrzačila…
Ale jen co se zase dostaneme na bednu….snad to bude dřív, než budu potřebovat francouzské hole…..
Vaše Alice
Zdroj foto: Pixabay.com
