Pobavte se u nového blogu od Alice!
Chodíte rády nakupovat s muži?
Celkem ráda bloumám po obchodech. Pokud tedy na to zrovna mám náladu. Jsem schopná strávit hodinu v parfumerii, čárat si na jednu ruku rtěnky a tužky na oči, na druhou všelijaké stíny, očichat dva regály vůní, i když po té čtvrté už voní všechny stejně, nechám si vychválit zázračné krémíky na obličej, o kterých nás reklama přesvědčuje, že po prvních 10…no maximálně 14 dnech se hluboké vrásky vyrovnají a jemné vrásky nám zamávají a zmizí v nenávratnu. A pak odejdu, aniž bych koupila alespoň balzám na rty. Asi tím prodavačky vrhám vstříc depresi a gauči psychiatra, ale já jim v duchu říkám: holky, alespoň jste se tu nenudily. V obchodech s oblečením už tolik času netrávím, ale určitou dobu se prohrabovat vydržím.
Můj manžel nakupuje rád. Avšak navštěvuje pouze hobby markety, mototechnu, řeznictví a top obchodem je vrakoviště. Odtamtud nosí domů „úžasné“ úlovky, naposledy mlýnek na maso, takový ten starý, klasický, kovový. Celý mlýnek rozebral a několik dní strávil čištěním, pucováním, broušením nožů a opětovnou montáží. Vítězoslavně ho přinesl do kuchyně a provedl pokus o umletí masa. Když ho tím strojkem prohnal potřetí a stále z toho lezly divné masové nudle, milý mlýnek chytil a hodem, za který by se nemusela stydět ani Fibingerová, mrsknul za plot. A potom do nádoby s nápisem: šrot.
Do obchodu s potravinami chodí, na rozdíl ode mne, taky docela rád. Já mám v supermarketu jasný cíl, co je třeba koupit a snažím se provést to v co nejrychlejším čase, nezdržuju se ochutnávkami či průzkumem nových potravin. To on bloumá mezi regály, studuje etikety a domů nosí zaručené novinky. Pokud je možné se tomu vyhnout, nechodíme nakupovat spolu. Mě rozčiluje jeho pomalá rychlost v mém sprintu okolo regálu s jogurty, sýry a máslem, jeho rozčiluje moje neochota prozkoumat další regál za obzorem. Někdy se tomu však nelze vyhnout. Nejhorší jsou sámošky v zahraničí. Vzhledem k tomu, že skvěle mluví jen česky, volá mě ke každé krabici a konzervě, z které podle obrázku nepozná, co to je.
Mezi jeho oblíbený sortiment zboží móda rozhodně nepatří. Avšak občas dojde na tu skutečnost, že obnova šatníku je nutná. To pro změnu zachvacuje deprese mě. Trička a mikiny zvládám nakoupit bez jeho přítomnosti, i džíny trefím, avšak občas je třeba nakoupit i něco, co si fáákt musí zkusit. Tehdy začne ta šichta. Pracně ho donutím, aby mi sdělil vhodný termín, kdy se sejdeme v nákupním centru. Na místě jsem již o hodinu dřív, oběhnu obchody s pánským oblečením a vytipuju potencionální kusy oděvu. Můj manžel dorazí kupodivu včas, avšak v ohozu, nad kterým by zaváhal i bezdomovec. Nemusím se ho zvýšeným hlasem ptát: Proboha, co to máš na sobě????
Stačí, abych se zhluboka nadechla, takže ňadra rázem zvětším o dvě velikosti a hodila zlý pohled. Ty mi jdou fakt dobře. „No co koukáš, dělal jsem kuchyň u Nováků, tak na to se nebudu oblíkat jako model“. Kecy, kdyby se takhle objevil u Nováků, zabouchnou před ním dveře a deratizují zvonek, dělá mi to naschvál. Ale ovládnu se. Nasadím rychlý krok, podpatky nepodpatky, a vleču ho do prvního obchodu, kde nevnímám udivené pohledy prodavaček na poněkud nesourodě oblečený pár, naberu směr: kabinky a cestou v letu beru ze štendru připravené věci. První pokus neúspěšný. Je mi jasné, že pokus mám už jen jeden a tak v dalším obchodě do kabinky snáším i věci, které původně v plánu nebyly. Po vyslechnutí si poznámek typu: tohle? ty ses zbláznila, to ne…. tohle se mi nelíbí… ty kalhoty jsou dobrý, ne neškrtí mě, au, co to děláš, to mi není malý, já se nedusím, dyť dejchám úplně normálně… já už si nic nezkouším….. zakoupíme dvoje kalhoty, můj manžel odkvačí dodělat kuchyň u Nováků a já se zhroutím v první kavárně a jsem zralá minimálně na campari s ledem.
Jednou jsem změnila zaměstnání a ocitla se u firmy prodávající oblečení. Zajásala jsem. Odpadne mi běh po nákupním centru, stačí dostat ho do našeho obchodu a svěřit do rukou zkušených kolegyň, na ty si netroufne držkovat. Na přímou otázku: Mohl by ses stavit u nás v obchodě a podívat se na džíny, bundu, tričko atd? odvětil: to je zbytečný, já nic nepotřebuju. Nastal čas intrik. Nalákala jsem ho tam pod záminkou rozmontování prodejního stolu, na který tu opravdu, ale opravdu nemáme ten správný šroubovák a ty ho v té své úžasné bedničce určitě máš. Přišel, rozebral stůl se slovy: holky, kam jste se koukaly, na tohle žádnej šroubovák nepotřebujete, tady to má takový páčky, to ho máte novej nebo co? Obchodem proběhl kosmickou rychlostí a veškeré pokusy, dostat ho do kabinky, ztroskotaly.
A tak, když nešel Mohamed k hoře, musela hora k Mohamedovi. Vybrala jsem vytipované kusy oblečení v příslušných velikostech, naložila do auta a přivezla domů. Po večeři jsem všechno rozložila v obýváku a pravila: zkus si to! Hodil na tu hromadu pohled a prohlásil: teď se mi nechce, až zejtra. Ale já byla tvrdá: „Ne, teď! Zítra to musím vrátit.“ Můj tón byl nekompromisní, takže si netroufl odporovat. V této firmě jsem nepracovala dlouho, avšak ještě nějakou dobu mě sprint po obchodech s pánskou módou nečeká. Pokud tedy radikálně nezmění velikost.
Vaše Alice
Zdroj foto:Pixabay.com
