Dá se láska přepočítat na peníze? A starosti? A radost?
Jak k tomu všemu přijdou děti?
Michal se vrátil z nákupu…”Přinesl jsem mlíko, meloun a maso pro psa. Utratil jsem asi 600 Kč, bylo by fajn, kdybys mi aspoň 150 Kč přispěla.”
Já snad špatně slyšela… On přinese jednou za měsíc nákup a chce přispět??? Ano, dohoda zní i nadále, že nejsme partneři, ale já po něm přece nechci peníze za pečivo, salámy, sýry a další potraviny, ze kterých dělám snídani nebo večeři! Zatmí se mi před očima… On, který má dost peněz a nemusí přemýšlet nad tím, co v obchodě koupit, po mně chce zaplatit část nákupu? Od mámy na mateřské, která dětem musí kupovat oblečení v sekáči, protože na nové nemá???
Krev se mi nařinula do obličeje a já věděla, že tohle už nezastavím…
“Ty po mně chceš peníze, když já zítra stejně budu muset jít nakoupit, protože v lednici kromě tvého melounu není žádné jiné ovoce ani zelenina? Ty chceš příspěvek, když ti z potravin, který nakupuju zásadně já, připravuju snídani až pod nos, přestože ty nejsi schopný po sobě ani umýt hrníček? Proboha, to už snad není možný! To jsi takový skrblík? O co ti jde?!”
Hádka nabírala na intenzitě… Slyšely to děti z vedlejšího pokoje… Zrovna jsem se chystala jít si zaběhat, děti jsem uložila po obědě do postýlek a ony jako naschvál nemohly usnout.
“Půjdeš, až usnou,” slyším Michala. Ví, že tímhle se mi mstí nejvíc… Když do mě vtiskne pocit, že se o děti nepostará, pokud neusnou. Že je nechá křičet, dokud se nevrátím z joggingu, což trvá hodinu. Proč tohle svým dětem dělá? Proč se o ně nepostará? Proč jim nevěnuje svůj čas a radši ho tráví u mobilu nebo počítače? Copak se nedokáže vzpamatovat a uvědomit si, že když se jim nebude věnovat, ztratí je? Vždyť už teď k němu nějak zvlášť netíhnout… Co bude za pár let? Dvojčata za ním sama nepřijdou… Nechtějí si s ním extra často hrát…
Šla jsem… Děti jsem přebalila, rozloučila se a odešla. Doufajíc, že Michal je vážně nenechá plakat. Nenechal – naštěstí. Ale jakmile jsem po hodině přišla zpátky, už si zase stěžoval:
“Sotva za tebou zapadla branka, Kuba se pokadil a Terezka se pozvracela. Tys věděla, že Kuba je pokaděnej a schválně jsi ho nepřebalila? Stejně jako jsi viděla tu oškrabanou zeď a nechala to, nic neřekla!”
Ne, já ani jedno neudělala schválně… Já nejsem zastáncem msty a způsobu “oko za oko, zub za zub”. Při odchodu mě naštval, to ano, ale nikdy bych neodcházela od dětí s tím, že je nechám ležet v mokré plíně jen abych se pomstila Michalovi. Děti do nás netahám a na nich se mstít nikdy nebudu.
Přesto jsem nevydržela a začala ječet:
“Jsi jako tvůj táta! Nedokážeš se postarat o svý děti, na svou dceru si jen stěžuješ, seš na ni hnusnej, děláš mezi dvojčaty obrovský rozdíly! Nejsi dobrý táta, je mi líto těch dětí, že jim nedokážeš věnovat čas, nedokážeš si s nima hrát, krmit je, přebalit! Děláš to jen na rozkaz, jen, když ti to řeknu! Budou se stydět za takovýho tátu a věř, že Terezka ti jednou plivne do obličeje za to, jak se k ní teď chováš!”
Styděla jsem se za to, co všechno ze mě vypadlo… Ale nevím, jak ho jinak už přinutit, aby přestal lásku přepočítávat na peníze a místo toho si začal svých dětí vážit a užívat. Měl by za ně být vděčný…
Možná by pomohlo, kdybych se opravdu konečně odstěhovala… Třeba by se mu konečně otevřely oči… Ale kam jít? A kde hledat tu odvahu…?
Zdroj foto: Pixabay.com
