Přišla jsem na jeden objev ha ha. Jsem zvědavá co vy na to… K tomuto blogu mě ispiroval blog od paní Evy, kde se přiznává, jak vše bylo než se projekt ŽENY s.r.o. narodil.
KDYŽ JSEM NECHTĚLA ŠLO BY TO, TEĎ BYCH CHTĚLA, ALE NEJDE TO.
V době kdy jsem zůstala sama s dětmi, jsem rozpad manželství prožila plačící na koberci, kde jsem skoro vždy žalem usnula. Probudila se ze vzorkem koberce na čele, slinami na vestě, přelezla jen do vany a hurá rychle spát než bude zase ráno. Noční kojení, kdy jsem spala jen v kalhotkách a probudil mě jen zvuk přelézajícího synka jako slepého kotěte co hledalo to místo odkud teče mléko. Zvuky srkání se šířily tmou naší ložnice a já zase na chvilku usnula. Ale ten pro mě pravý mazec nastal až nástupem do práce a dětí do školy. Ráno vstát o dvě hodiny dřív, zorganizovat venčení psa a přípravy k odchodu z domova, před odchodem zkontrolovat zda nemají děti děravé ponožky a nebo vršek od pyžama. Jsem přeci jenom ta samoživitelka a v té době jsme byly trnem v oku těm, kteří mají úplnou rodinu, i když se hádali jako koně…
Z práce domů, úkoly, uklidit a hurá do bazénu, malovat si, psát, nebo o víkendu zavést děti k rodičům a hurá do práce – v pátek, sobotu a neděli jsem byla servírka a pondělkem už zase pracující matka…jedno, druhé, třetí, čtrvrté….stěhování. Prodej , koupě, prodej, koupě….a máme vysněný domeček. Tak děti odrůstají a já si plánovala, že přijde na řadu konečně kariéra…aspoň malinká…když byli kluci malý, neměla jsem na to ještě podnikat a přitom sama o ně pečovat a nechtěla jsem se připravit o jejich dětský věk. Teď jsou kluci skoro dospělí, samostatní, sami pečou, sami vaří, umí i prát a nakupovat a ještě řídit…a já konečně můžu začít s tou kariérou.
Ale přišlo to ALE…chtěla jsem pečovat o děti, co nemají štěstí žít v rodině, táhla mě pěstounská péče a SOS vesničky. Kolotoč začal…žádosti a vyšetření, pohovory u psychologů celé rodiny, přípravy pokojíčku a návštěvy sociální pracovnice. Tak ale dám si do pořádku zuby napadlo mě, senioři a maminka mi kladou na srdce ať si zubů považuji.
Usedám do zubařského křesla a trpím….dásně jsou po operaci…hodně klidu mi doporučil lékař. Odešla jsem rovnou na dvanáctku do kuchyně…odpočinek si nechám do důchodu.
Jedno kilo druhé, páté, desáté..aha tak to nebude jen krásná postava, ale problém. Krev, odkud to šlo, nekonečné zvracení…alergie na ATB…Tak a teď bych mohla podnikat kariérní kroky, ale tělo si pamatuje jak jsem s ním nakládala A TEĎ TO ZASE NEJDE.
Ono to jde sice pomalu, ale pomalu, jen moje představy, co jsem chtěla dokázat vyžadují fyzickou sílu. Kdyby jste někdo našel, kde jsem ji ztratila a povede se vám mi ji vrátit, řekněte si, jak se mohu revanšovat.
KDYŽ JSEM NECHTĚLA ŠLO BY TO, TEĎ BYCH CHTĚLA, ALE NEJDE TO.
Zdroj foto:Pixabay.com
