Když jsem neposlouchala

Myslím že to zná každý a neexistuje nikdo kdo by ten malej otravnej hlásek neslyšel. Já bych tak chtěla.. (každý si může libovolně doplnit). Každý má mnoho přání a samožřejmě že potkat Brada Pitta asi neklapne. Jeho škoda. Ale spousta z nás tomu hlásku utne tipec aniž by vůbec přemýšlela jestli by to šlo. Najednou totiž v přesile stojí důvody proč ne.. I u docela obyčejné věci dokážeme vymyslet tolik důvodů proč to nejde, že by se styděl i tvůrce románů na pokračování. A tak se jen tak zasníme a jdeme dál. Tak snad někdy jindy, až budu mít víc času, až nebudu muset…, až budu mít víc peněz.

Dělala jsem to tak dlouhou dobu stejně, pořád jen čekala na to, až bude to moje až… Nějak mi nedošlo, že při čekání na až, se můžete dočkat. A ne vždycky v pozitivním slova smyslu. Abych splnila svoje a možná i cizí očekávání, jsem většinu času trávila prací a na zbytek moc nezbýval čas. Místo týdenní dovolené maximálně prodloužený víkend, vždyť ono to stačí… A měla jsem pravdu, v tu chvíli mi to stačilo. Přišlo mi že je to vlastně v pořádku. Dokonce sem se snad i přistihla u nějakého lehkého sebeuznání, že je to vlastně dobrý a že toho opravdu moc nepotřebuju. Jenže když něco vytěsníte, a vytěsníte to na dost dlouho, stejně vás to jednou nemine a dostanete v lepším případě políček, v tom horší pořádného facana.

Můj hlásek už nebyl potichu, můj hlásek už na mě regulérně řval. A já ho pořád ještě ignorovala. Pořád jsem měla přeci tolik důvodů proč ne. A pak začala moje vyučovací lekce. Po dvanácti letech jsem bouchla do stolu a odešla ze vztahu který mi už jen bral. Prostě jsem ho jen nechala zařvat nahlas. Poklepala jsem se po rameni jak jsem to zvládla a ejhle.. najednou hlásek mlčel. Jako by mi vracel zpátky to moje ticho. Seděla jsem, koukala do prázdna. Vždyť jsem toho chtěla tolik dělat a najednou nic. Mrtvej bod. Jako zvířátko co mu otevřete klec a ono na vás vejrá a jen dál sedí, protože vlastně neví že má otevřený dvířka.

Jenže představa takovejch dnů mi byla proti srsti. Cesta z extrému do extrému. Bezmyšlenkovitě jsem začala žít naplno, všude jsem musela být, všechno jsem si chtěla vyzkoušet a přitom pořád to prázdno. Pokaždý kdž jsem se rozhodla udělat krok bylo to jako náraz do zdi. Vlastně jsem působila jako že je všechno v nejlepším pořádku, působila jsem spokojeně a šťastně. Myslela jsem že když se tak budu tvářit, tak to tak bude…( metoda autosugesce možná funguje, ale na mě tedy rozhodně ne).

Pak mi umřel táta. byl dlouhodobě nemocný, takže se to dalo čekat. Přesto jsem měla pěknej šok i když jsem to navenek nedávala moc znát. Když už nic, aspoň to zastavilo moji neřízenou střelu. Jako by mi dal ještě na rozloučenou pohlavek na probrání. Došlo mi, že dokud si neujasním co vlastně v životě chci, tak ta zeď tam bude pořád. Kupodivu jako by ten pohlavek byl signál, že už konečně poslouchám.

Sbalila jsem si věci a odjela sama se psy na čundr jen se spacákem. Přesně tak jak jsem vždycky chtěla. I když jen na chvilku, ale zkušenost k nezaplacení. Nezastavila jsem se ale zpomalila, teď už jsem zase schopná slyšet. Ne všechny přání. Občas si i v půlce uvědomím, že tahle cesta není pro mě a tak odbočím.  Občas si nadávám, občas brečím. Učím se žít v první řadě pro sebe, odpuštět si vlastní chyby. Ne vždycky to jde, ale jsem to konečně zase já, ne celá, ne ještě úplně ve formě. Ale já.