Minule jsme si popsali, jak jsou na tom se sluchem ptáci. Nyní se zaměříme na skupinu savců.
Schopnost tzv. echolokace se objevila hned u dvou nepříliš příbuzných skupin savců – delfínů a netopýrů. Jak zmínění zástupci kytovců, tak i letounů se dokážou pohybovat prakticky v úplné tmě a úspěšně lovit nebo unikat nebezpečí. Vděčí za to pozoruhodné evoluční novince v podobě biologického tělesného sonaru.
Delfíni i netopýři vydávají cvakavé zvuky, které se odráží od okolních předmětů a následně se odražené vrací zpět k původci signálu. Posléze jsou netopýrem nebo delfínem bleskově analyzovány a výsledkem je zjištění přesné polohy, velikosti, směru pohybu i dalších vlastností blízkých objektů. Na podobném principu pracují sonary, které lidé využívají při mapování hlubin moří a oceánů.
Přesnost sonaru netopýrů i delfínů je úžasná. Netopýr se spolehlivě vyhne jakékoli pevné překážce a jím pronásledovaný hmyz nemá ani ve vzdálenosti mnoha metrů valnou naději na únik. Zajímavé je, jak si netopýři svůj drahocenný sluch chrání – některé druhy při každém máchnutí křídly klopí uši nebo je jinak zakrývají. Delfíni ušní boltce nemají, takže jim tato starost odpadá. Také oni dokážou echolokací pravé divy – na vzdálenost 70 metrů prý rozeznají objekt velikosti desetikoruny.
