Zajímavý to text. Tato věta zazní v představení Bratr spánku, které je prezentováno na jevišti Švandova divadla. Poslední představení pod taktovkou Dodo Gombára a scénář přepracován dle knihy českou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, která má na svém kontě knihu Žítkovské bohyně. Už tento amsábl mě zaujal, vzhledem k tomu, jak na mě zapůsobila kniha Kateřiny Tučkové a jak mám v oblibě Švandovo divadlo pro svou jedinečnou atmosféru a zajímavý výběr divadelních her.
Představení je deprimující s jiskrami naděje, které jsou často zhasnuty. Jak už to bývá tam, kde je v hlavní roli chlapec s nečekaným hudebním talentem, který je však ostatními přehlížen, kvůli jiným viditelnějším znakům. Nevzdává se však, chová lásku sestře svého přítele a doufá, že jeho láska dojde naplnění. Na druhé straně, je sám marně milován.
Představení je ponuré a dobrý konec by čekal jen blázen. Přesto je to nezapomenutelný zážitek.
