V devadesáti letech zemřela v pondělí 7.9. psycholožka Jiřina Prekopová. Autorka terapie objetím skonala v Praze. Jako dětská psycholožka působila v Německu. Napsala řadu odborných knih o výchově, třeba titul Malý tyran.
Jiřina Prekopová se narodila roku 1929 v Prostějově jako mladší ze dvou sester. Psychologii vystudovala v Olomouci, ale po studiích kvůli svým protikomunistickým názorům nesměla v oboru pracovat. Proto ke konci padesátých letech odešla do Sudet, kde tři roky učila na škole a vpodstatě provozovala poradenskou činnost v terénu. I přesto, že jí bylo působení ve škole zakázno, zde zůstala a živila se prací v zemědělství. Onemocněla tyfem a téměř zemřela.
Prekopová napsala řadu populárně-naučných knih o výchově dětí, přeložených do mnoha jazyků, které se staly bestsellery. Někteří s její metodou nesouhlasí, jiní jsou z ní nadšení. “Víte, já jsem proti tělesným trestům a bití dětí. Odpovědí na všecko je láska. Ta musí v rodině proudit,” tvrdila Prekopová. V pevném objetí podle ní vyjadřují své pocity blízcí lidé, tedy rodiče s dětmi nebo životní partneři. Terapeutický vliv má setkání tehdy, když se mezi oběma zúčastněnými znovu rozproudí vzájemná láska. Prekopová byla přesvědčena o tom, že bezvýhradná láska k sobě samému i k bližnímu je největší hodnotou.
 
Se svým manželem – Slovákem Valentinem, jež byl jako politický vězeň patnáct let ve vězení, odkud se vrátil s těžce podlomeným zdravím – v roce 1970 opustila Českou republiku a dostala se do západního Německa. Zde vystřídala několik pracovišť (zpočátka pracovala v registraci v bance). První místo jako psycholožka dostala v Německu v domě pro postižené lidi, poté pracovala s autisty v diagnostickém a terapeutickém centru ve švábském Albu. Mnoho let působila na dětské klinice Olgahospital ve Stuttgartu. Během své práce s autismem se setkala s myšlenkou pevného objetí vypracovanou původně pro autistické děti americkou psycholožkou Marthou Welch (tzv. Holding therapy). Čerpala také z vědeckých poznatků etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny, a z práce Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. Metodu pevného objetí tak rozvinula vlastní cestou – pevné objetí se stalo prostředkem obnovy lásky v rodině.
 

 
Připomněl méně známou věc
 
Umřela psycholožka Jiřina Prekopová a já jako Prostějovák upozorňuju na její myslím málo známý význam pro české (moravské) divadlo: jde o de facto založení Hanáckého divadla, základní scény posledních padesáti let, ten význam vyplývá z rozhovoru s Cyrilem Drozdou, nám všem známým Milošem Černouškem, jenž jsem s ním podnikl loni, poté co se stal hvězdou seriálu Most.
Zažil jste v rodném Prostějově i 21. srpen 1968? Ten tam byl velmi dramatický, byli nějací mrtví.
Ano, to mně bylo čtrnáct a velmi jsem to prožíval. Měl jsem tehdy, dalo by se říct, takovou částečně duchovní učitelku, dnes by se řeklo guru, je to evropsky etablovaná pedopsycholožka, v Prostějově vždy byla obklopená místní bohémou. Po emigraci založila jeden směr terapie. Dnes je to dáma skoro devadesátiletá: Jiřina Prekopová.
Ano, terapie pevným objetím!
Přesně tak. Po okupaci emigrovala do Německa – její přítelíčkové na ni sváděli, že vedla v Prostějově kontrarevoluci a že ty pomýlené popletla. U nás tehdy vedle jiných věcí vedla dramatický kroužek na LŠU. Tam jsem byl a zosnoval s ní své divadelní začátky i konce.
A to jsou kořeny budoucího Hanáckého divadla, které vzniklo za pár let v Prostějově?
Dalo by se to tak říct. Jiřina Prekopová učinila ten dramatický kroužek tak přitažlivým, že tam chodilo jednu dobu sto dvacet lidí, včetně partičky chuligánů nebo nejmladičtějších hledačů. Zdaleka ne všichni se mohli vejít. Ale vešel se nejstarší, jistý Pepíček Boháč. Ten se stal třetím Rusy zastřeleným. V dramaťáku jsme za něj drželi prvního září minutu ticha. Jiřinka přivedla jako učitele Svatopluka Válu, který se pak stal zakladatelem Hanáckého divadla. A Svaťa Vála skutečně byl někdo: já snad nikoho neslyšel o divadle mluvit tak inteligentně jako jeho. Mezitím jsem vystudoval konzervatoř a měl za sebou dva roky na vojně, byl jsem „ve světě“ a nechtěl už o divadle ani slyšet. Jenže pak začínal v Brně Provázek a já se naň byl podívat a řekl si: Aha, tak takhle by se to dalo. A v Prostějově už skoro přes rok fungovali Vála, Kovalčuk, Miroslav Kubes… To byla první ideová trojice. Později se přidali Arnošt Goldflam, Miloš Maršálek, Irena Hýsková… Potom přišlo další vtrhnutí: Jano Sedal, Břeťa Rychlík, Bára Plichtová, to bylo kolem roku 1980. A nemůžu zapomenout na hudebního skladatele Jiřího Bulise, ten přišel koncem 70. let, to tam ještě nebyl ani Goldflam. Bez těch dvou by to vůbec nešlo.
 
 
 
 
 

 
Marie Zemanová, která píše o životě bez zraku, o JP napsala ….
Nezapomenutelná byla přednáška v pražském kostele, kde po havárii topení přiměla faráře, aby účastníky zabalil do dek a rouch a každých 10 minut nutila publikum v uličce cvičit. Hezké bylo i setkání ve slánském klášteře. Bylo pro ní samozřejmé se s každým osobně přivítat. Bylo mi ctí, že byla naopak v publiku v rezidenci RoSa, kde jsme s kolegy z Návštěv POTMĚ měli několik besed a hudebních vystoupení. Budu si ji pamatovat jako nezdolnou, živelnou a elegantní dámu, která uměla přijmout svůj nelehký osud i nemoc.

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account