Ano, je…Anna našla přítelkyni na celý život. Jak se jí to stalo? Přečtěte si její článek.
Je možné potkat spřízněnou duši? Ano, je. Když skončil můj dvouletý vztah s přítelem, byla jsem na dně. Tak na dně, jak jsem snad ještě nikdy nebyla. Snažila jsem se odreagovat a zapomenout na bolest.
S mou kamarádkou a zároveň spolužačkou Luckou jsme si rozuměly, svěřovala jsem se jí, hodně mi v tu dobu pomohla. Když jsem šla venčit psa, Lucka šla zrovna posedět se svými přáteli, tak jsem ji dělala kousek společnost. Měla sraz se svou kamarádkou. Ten den jsme se poprvé setkaly. S Míšou. Pozdravily jsme se a rozloučili. Měla jsem vztek, přišlo mi, že mi bere mou kamarádku, ale přešla jsem to.
Po týdnu jsme seděly s Luckou v hospůdce, bylo tam dalších 10 známých a mezi nimi i Míša. Seděla naproti mně, neměly jsme si co říct, nejspíš jsem jí taky nebyla zrovna sympatická. S přibývajícím alkoholem jsme se nakonec do řeči dostaly. „Půjdeme někam pařit?“ otázka od Míši pro mě byla jako dělaná, chtěla jsem se bavit a tancovat. Jenomže nikdo kromě mě nechtěl jít. Zas tak dobře jsme se neznaly, abychom šli do večírku, neměly bychom si co říct, vázlo by to. Nakonec jsme se dohodliy že na chvíli by jsme šly. Lucka se na nás urazila, ale neřešily jsme to, protože o nic nešlo…
Druhý den jsem z toho měla dobrý pocit, fakt jsme si rozuměly, prohodily jsme si čísla s tím, že to někdy zopakujeme. Ale naše začínající kamarádství mělo mít rychlý konec v podobě Lucky. Začala mě od všech držet dál, přestala se mnou komunikovat, později mě pomlouvala. Nechápala jsem proč. Až pak mi bylo řečeno od jiného člověka, že kvůli Míše. To mě tak naštvalo, že jsem s Luckou zrušila všechny kontakty.
Nemůže mi přece přikazovat, s kým se mám bavit a s kým ne, to není fér. Míša na to měla stejný názor.
Začaly jsme spolu podnikat různé věci, pařby, přespávání, výlety, fesťák, pomohla mi se závěrkami ve škole. Byly jsme jako sestry. Našly jsme spoustu nových přátel. Každý se nás ptal, jestli jsme příbuzné. Bylo to, jako najít jehlu v kupce sena, poklad na konci duhy. Bylo to až zvláštní, jak moc jsme si podobné. Když bylo mizerně mně, hledala jsem pomoc u ní a věděla jsem, že mě nikdy nenechá ve štychu a stejně tak ona, když se cokoliv stalo, řešily jsme to spolu a snažily se najít řešení. Když jsme se pohádaly, nikdy to netrvalo dlouho, omluvily jsme se a zase bylo všechno dobrý.
Později Míša našla partnera a já chvíli po ní. Každá jsme měla svůj život a asi na půl roku jsme ztratily kontakt.
Jednoho dne mi zazvonil telefon a na displeji bylo jméno, které jsem dlouho neviděla. „Ahoj Miško,“ „Ahoj, mám pro tebe novinku.“ „Jakou?“ „Budu se vdávat, půjdeš mi za svědka?“ Ty bláho!!
Nemohla jsem tomu uvěřit, bude se vdávat. „ samozřejmě, že půjdu“ znovu jsme se začaly scházet a řešit všechny ty věci okolo. Teď má rodinu a nádherného syna. Stále se scházíme a máme „rodinné dýchánky.“
Naše přátelství trvá 6 let, není to dlouhá doba, ale obě víme, že je to silné. Na Míšu bych nedala dopustit, vždy bych se jí zastala a vždy ji budu podporovat. Stejně jako ona mně.
Poučení do konce, nikdy nedejte na první dojem. Kdybych to já tenkrát udělala, nikdy bych nepoznala tak báječného, hodného, chytrého a obětavého člověka, jako je zrovna Míša.
Zdroj foto:Pixabay.com
