Po třech týdnech návrat domů ze Spojených států. Všechno je tady menší. Letiště. Parkovací plochy. Auta. Lidé. Porce v restauracích. Jogurty v supermarketech. Veverky v parku. Šišky na stromech. Bohužel znatelně menší je i ochota lidí pracujících ve službách věnovat se zákazníkům. Ale ruku na srdce, není to tak trochu také vina naše – zákazníků?
Každý rok touto dobou slýchám po dovolených od známých i lidí úplně cizích vesměs to samé: v Česku je hrozně, chtěl/a bych žít v …, protože … “je to tam lepší”. Nechme stranou tvrzení, jestli je to pravda nebo ne, podstatné je něco jiného: jestli je to tam skutečně lepší, pak – proč? Po několikáté americké zkušenosti jsem ten důvod možná objevila. Říkám mu česká lhostejnost a krásně ho ilustruje následující příhoda z dnešního rána.
Pondělí, 7.30 ráno, zhruba s desítkou lidí stojím na autobusové zastávce v malém městě na jižní Moravě. Tenhle autobus sbírá lidi snad z půlky okresu, ale co už, navazující spoj do Prahy bych měla stihnout. Když k zastávce přijede luxusní zájezdový autobus, kde uličkou stěží protáhnete tašku, natož sebe, napadne mě, že kdo rozhoduje o nasazení vozů na tuhle trasu, pravděpodobně nikdy autobusem nejel. Ulička se skoro zaplňuje už ve chvíli, kdy na zastávce stojí ještě pět lidí plus já. Zírám na lidi ve voze a chce se mi křičet, když vidím, kolik vedle sebe ještě mají místa a jak snadno by se mohli posunout, abychom se my ostatní vešli. Jenže oni to neudělají. A řidič, bez jediného slova, zavře dveře a odjede. Vyřešeno. Tohle že je servis cestujícímu v České republice 21.století? To nejhorší má ale teprve přijít. Kluk, kterého v Brně čekala zkouška, pokrčí rameny a ze zastávky zamíří do non-stopu. Žena, která plánovala jet do práce práce, si odevzdaně sedne na lavičku a čeká na další spoj – jede za hodinu. A pak jsem tady já, naštvaná a zklamaná, že nikdo ani nepípne. Ne proto, aby si vylil vztek, ale hlavně, aby se podobná situace příště neopakovala. Beru do ruky telefon a nechám ho zvonit tak dlouho, dokud ho na centrále společnosti nezvedne jedna operátorka, druhá, třetí až nakonec sám pan šéf. „Děkuju, že jste zavolala. Zjednám nápravu. Akorát – jste jediná. Víte, lidem je dneska všecko jedno. A já nemůžu mít oči všude.“
Lépe řečeno: českým lidem je dnes všechno jedno. Když jsem minulý týden řídila po dálnici z Bostonu směr New York, předjížděla jsem kamion s neuvěřitelným nápisem na návěsu: „Nelíbí se vám, jak řídím? Řekněme mi o tom.“ Nepochybuju o tom, že řada lidí ve Spojených státech to skutečně udělá. Stačí jedna špatná zkušenost, aby zákazník neutratil svoje peníze nejen teď, ale ani nikdy příště a aby svou nespokojenost vyjádřil v anketě, telefonátu, dopisu šéfovi. V Česku špatnou zkušenost dáme „ k dobrému“ maximálně coby historku k pivu – „nevěřil bys, jak je tahle země otřesná“ – zkritizujeme, zanadáváme – a zítra do stejného spoje nasedneme znovu. A propos, v aktuálním vydání časopisu Elle je článek s názvem „O čem sní české ženy“. Napsala ho Čechoameričanka Marsha Kocábová a přišla na to, že české ženy – a troufám si říct i čeští muži – sní hlavně o klidu. Hlavně aby nemuseli nic řešit. Prostě aby byla pohoda.
A když pohoda, tak se vším všudy. Což znamená nejen nekritizovat, ale bohužel také nepochválit. Když při červnových záplavách v Praze přes četná omezení stále skvěle fungovala městská hromadná doprava včetně neustále aktualizovaných internetových stránek, ze kterých jste se v každé chvíli správně dozvěděli odkud, kam a jak, nikdo se ani slovem nezmínil: že nemusel nikde čekat déle než deset minut, že se do práce pokaždé dostal včas a tak dále. A tak jsem zvedla telefon a zavolala na Dopravní podnik, že děkuju.
„Co prosím?“ ozvalo se na druhé straně linky. „Můžete to zopakovat?“
Můžu. Ale ráda bych, abyste to tentokrát udělali třeba vy, vy – nebo třeba vy.
Protože operátorka na lince velmi dobře slyšela. Jen nerozuměla. Je třeba ji (a všechny ostatní) naučit slyšet – a být slyšen.
Good luck.
A dejte mi vědět, jak se vám líbil tenhle blog. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
