Kam zmizeli hrdinové? Příběh o lhostejnosti lidí v Praze
Praha. Je krásná, je to naše hlavní město, obdivujeme ji a chlubíme se jí. Má ale i svou druhou tvář, jako každé velkoměsto- pod rouškou anonymity se tu občas dějí věci, nad kterými zůstává tak trochu rozum stát. Tak třeba při vystupování z autobusu mladá drobná blondýna se slovy : „S dovolením“ se protahuje kolem mladé snědé ženy, aby mohla vystoupit. Možná si řeknete, co je na té situaci zvláštního? Zvláštní je to, že najednou s nadávkami snědá žena skočí zezadu na malou blondýnu a zezadu jí s nadávkami škrtí. Ta malá blondýnka zpočátku nemá šanci se bránit, útok a napadení je velmi nečekané, nemůže vlastně ani volat o pomoc, protože při škrcení zezadu nemůžete vlastně vůbec nic. Po chvíli ale blondýnka popadá dech a přehazuje tmavou ženu přes bok na zem, a tam útočnice nečekaně dostala trochu nakládačku. Blondýna totiž působí malinká a křehká, ale protože je sportovec, zná základy sebeobrany a hlavně – chodila nějakou dobu na Kick box. Tahle scéna se mne dotýká o to víc, že ona malá drobná blondýna je moje dcera. Útočnice měla smůlu, že padla na někoho, kdo se uměl ubránit, byť vypadá křehce. A protože najednou kolem ní bylo ještě pár tmavých spoluobčanů, měla štěstí, že nedostala pořádně. Co je na tom všem ale zarážející je to, že na zastávce bylo v tu chvíli zhruba 30 lidí. Nikdo nevěděl, jestli se ta malá holka dokáže bránit, přesto jí nikdo, opravdu nikdo z těch lidí nepřišel na pomoc. Všichni měli honem něco na práci, nebo se dívali jinam. A tak se ptám: Copak těm mužům chybí úplně chlapství? Kam se poděla čest a snaha bránit slabší? Nebo prostě lidsky někomu pomoct? Copak jim nedochází, že příště místo mojí dcery se ve stejné situaci mohou ocitnout jejich dcery, nebo matky, sestry, manželky, přítelkyně? Existují ještě rytíři a stateční muži, nebo mezi námi je jen zbabělost a lhostejnost? Kam jsme se dostali, když lidé jsou k sobě tak lhostejní, že jim nevadí, když vedle nich někdo někoho napadne a mlátí. Jsme tak otupělí vůči násilí? Opravdu mě mrzí, že ze světa zmizeli správní chlapi. A jsem opravdu ráda, že alespoň občas svitne naděje, když se na světě objeví lidé, jako byl pan Michal Velíšek, a lidé, kteří jsou nominováni na cenu Michala Velíška. Je tak alespoň nějaká naděje, že pokud se někdy dostanu do problému, někdo mi pomůže. Doufám, že už se nikdo z mých blízkých nedostane do situace, ve které se ocitla moje dcera – totiž že uprostřed davu lidí jí nikdo nepomůže, když má problémy a někdo jí ubližuje.
Neustále čteme o přepadeních a znásilněních, a tak si v duchu říkám- proč jim nikdo nepomohl? Strach je přirozený, ale mít morální hodnoty, překonat strach a pomoct komukoliv, kdo v nouzi pomoc potřebuje z vás udělá hrdinu.
Zdroj foto: Pixabay.com
