Za život mi dudlíků a šidítek při mých třech dětech a dvou vnučkách prošla již celá řádka. Kdo ale tuto takřka nezbytnost pro malá miminka a batolata vymyslel a kdy?
Předobrazem býval jednoduchý váček z látky, který se naplnil chlebem oslazeným medem, napuštěným makovým odvarem či dokonce likérem, později hrubozrnným cukrem. První zmínky o dudlíku sahají do druhé půle 15. století a nacházíme je v německé lékařské literatuře. Další důkaz o jeho existenci přináší výtvarné umění: na obrazu madony s dítětem z roku 1506 od albrechta Dürera třímá mimino látkový pytlíček k cumlání.
Sladké cumlíky však nebyly tím jediným, co nemluvňata žužlala. Jakmile dětem začaly růst zuby, dávaly se jim na prořezání dásní dřevěné korálky a tyčinky z kamene, kostí či korálu. v 19. století tyto materiály nahradil nově vynalezený kaučuk a od něj už byl jen krůček k vynálezu dudlíku, jak jej známe.
První patent předložil ve Spojených státech roku 1901 newyorský drogista christian W. Meinecke. Měl tvar cecíku připevněného ke kotoučovitému štítu z kosti či hliníku, jenž byl dostatečně veliký na to, aby dítě šidítko nespolklo, a přecházel v držátko. Meineckeho vynález se ujal a rychle následovaly další varianty. Proti novince se brzy zvedla vlna odporu a dudlíku se začaly připisovat mnohé neduhy, jako je skolióza, tloustnutí jazyka, deformace ústní dutiny či šíření nemocí. ostatně názory na dudlík stále rozdělují společnost i více než sto let po jeho vynálezu.
Spíše než nepodložené zvěsti v rozvoji překážely materiály, z nichž se první cumly vyráběly. Při zpracování kaučuku se používala síra, kvůli níž dudlíky nepříjemně zapáchaly. některé se vyráběly v bílé barvě a k tomu bylo zapotřebí olova, jež nebylo právě nejzdravější přísadou. v prvních desetiletích 20. století tak kaučuk vystřídal latex a později silikon. Tvar však zůstal víceméně stejný dodnes – jen ve druhé polovině století zploštěl, aby lépe kopíroval tvar ústní dutiny.
