Budu ti psát. Abys nezapomněl. Abys cítil. Abys věděl.
………………………………….
Co napsat Lásce o lásce…
Poslední dvě hodiny sedím na Hlavním nádraží. Ale to není to hlavní. Cítím se, jako bych měla hlaveň zbraně u hlavy. Ne. Trochu níž. Vlevo, pod hrudním košem. Je tam podezřelé ticho. No jo, vlak už odjel, to se pozná.
Zůstávám stát. Němá…němá, a přitom uvnitř mě křičí jeden cit za druhým. Nevím, co říkají, jen cítím jejich explozivní údernost, s jakou mě rvou na kusy. Stojím na nástupišti, ale nikam nenastupuji. Naopak. Vyskakuji z jedoucího vlaku sebetrýzně a odevzdávám se Tvým sadistickým choutkám. Jsem tu pro ně. Ony jsou tu pro mě. Vládne tiché dočasné příměří. Tak na tři týdny.
Počet lidí, co mi nabídli vodu: dva. Cigaretu: čtyři. Pomoc: šest. Nikdo mi ale nenabídl byť sebemenší náznak možnosti, že kdy zase uslyším tlouct na poplach své srdeční ozvy. Bez odezvy. Nejde mi jít, a tak jedinej, kdo se zvedne a pádí pryč, je slečna Naděje.
Jsem tragický romantik a romantický tragéd. Herec, co Tě maskami neoblbne. Jsi Ten, který pozná, kdy mé dvě vrásky pod okem kvetou z upřímného smíchu, a kdy jsou jen náhražkou imitující opravdovost a přirozeně nenucený raubířský kukuč.
Pche, těch ubohých 900 kiláků, které nás dělí… Koho to sakra zajímá!!! Absolutně nemohou zasáhnout, ba se jen dotknout našeho spiklenectví. Chapadla dálky neznamenají nic než důkaz křehké nezdolnosti citového pouzdra, v němž jsme zapečetěni.
Přiznávám všemi 12-ti kroky anonymních alkoholiků, že jsem vina. Jsem bezmocná. Bažím po Tobě. Čím jsi dál, tím jsi mi blíž, a když jsi na dosah, nechávám Tě pronikat do svých hlubinných struktur a mísit se do nich.
Ty dopisy, které voní po slzách a rozlité vášni, ta psaní, jež nikdy neodešlu, nebudou nikdy ztracena. Najdou si cestu, stejně jako si ji k sobě hledáme my dva. K citům, po kterých lačníme tak, jako bezvědomý člověk po resuscitaci. Lapeme po dechu…a zase…dokud se nepřiblíží vrchol. I pak dlouho trvá, než se tep srovná alespoň na úroveň Pendolina. A to vědomí konejšivého mučení se sladce bez uvědomění rozprostírá na planinách mé touhy po Tobě.
Dívám se do dáli ještě dlouho po tom, co mi už ujel vlak. Cítím v hrudi klid i převrat. Povstání aorty. Bouří se proti kruté realitě nesmlouvavého odloučení. Levá srdeční komora se třese a pravá už dávno ví, že jsi ten Pravý…
Kdyby se mě někdo zeptal, zda pláču v noci steskem, odpověděla bych: „Ne“. Je v tom mnohem víc než jen momentální absence Tvých rtů a s nimi všeho, co pro mě představují. Je to otřes mozku důvěry, že kdy co ještě může dávat smysl, když u toho nejsi Ty.
Nekonečné chvíle bez Tebe jsou sérií neuspokojiývch mikrospánků. Budím se s touhou s Tebou spát. Spím s přáním se s Tebou probouzet. Každý den – ráno, odpoledne nebo v noci. Na tom nesejde. Nesejdeš ani Ty z mé mysli, i když Tě zrovna nemám na očích. Mám Tě v srdci a vše, co se Tě dotýká a týká, mi není u zadku. Je mi srdečně fuk, jak moc pubertálně to působí.
Chodíš sice po špičkách, ale já stejně vím, že jsi to Ty. A když mi zpíváš ukolébavku, neusínám, ale budí to ve mně touhy.
Jsi má Bible, ve které si listuji před spaním, protože nemám odvahu ji číst, ani jí odložit.
Vzdaluju se Ti, aby ses mi mohl zase přibližovat. Tvé odchody se opakují. Ale to i návraty. Všechny konce jsou u nás jen začátky. Vztekám se, abych unesla své city k Tobě. To, co nás pojí, nás rozděluje. To, co nás trhá, nás tmelí. Jin a jang jsou naším metaforickým zobrazením stejně jako šedesát devítka. 69. Tolikrát si na tebe vzpomenu za minutu.
Dva měsíce bez Tebe nezměnily nic. Snad jen několik pupínků na tváři mi připomnělo, jak moc mé póry nemohou dýchat, když tu nejsi. Nedýchám, protože vzduch bez Tvé přítomnosti nevoní. Dva měsíce. Jen otočení se na bok během spánku. A vše je zase jinak.
Ani Tvé obrany nic nezmůžou s mými pocity. Každou Tvou zeď rozbiju. Zničím. Pronikám přes všechny Tvé slupky a neexistuje síla, která by mi v tom dokázala zabránit. Buď já nebo zeď. Jedno padne. I když je to padlý na hlavu. S hlavou to ale nemá co dělat.
Ani Tvé suché ruce nemohou konkurovat mé vyprahlosti po Tobě.
Ani to, že máš každé oko jiné, nezmění můj pohled na Tebe.
Lásko, těch osm let vývoje prožijeme spolu. Tak zní ortel. Ne, nedá se proti němu odvolat. Shodla se na něm celá třináctičlenná porota. Nekompromisní verdikt. A zkus to trumfnout. Ale vezmi na vědomí, že poslední eso jsem Ti z rukávu vytáhla při našem posledním polibku.
Uzavíráš mě v sobě. Sebe ve mně. Uzavřen v lásce, ale bez stříbrné klece.
Píšu věty, které spolu zdánlivě nesouvisí. Tak jako my dva spolu na první pohled nemáme co dělat. Dohromady to ale dává jasný význam. Jen je třeba maličko poodstoupit. Udělat několik kroků vzad od své uzavřenosti a osobní krypty. Pustit dovnitř trochu slunečních paprsků…
Píšu niterná interní intimní sdělení určená jen Tobě veřejně. Emoční striptýz bez dýška.
Confessiones in flagranti.
Amorův šíp hozený do davu, co minul cíl. Zasáhnout má Tebe. Ty jsi terč. Terč mého chtíče. Rozedírám Tvou kůži pravdou svých řádků a nesnesitelností svého (na)dutého ega.
Snažím se předběhnout čas, který se tak nějak mrazivě zastavil…Náš vlak, ve které jsme jedinými na oko suverénními pasažéry bez jízdenek, se řítí po kolejích do neznáma a náhle jakoby prudce zabrdzil…Co bude dál?
Miluju Tě. Všemi svými podobami. Vždy jinak, ale pořád stejně. Další oxymóron. Nesmysl beze smyslu. Jako já bez Tebe.
A tak píšu. Ti píšu. S láskou o lásce.O Tobě. Bez Tebe.
