Wildovka si prošla vyhořením a pak se vrhla do práce, která jí přináší méně peněz…ale zato více smyslu!
Dnes jsem objevila moc pěknou inspiraci – skladbu od Majka Spirita, která pojednává o tom, že bychom všichni měli žít tak, jako kdyby daný den byl náš poslední. Velmi pěkná myšlenka, a jistě by bylo krásné, kdybychom ji dokázali žít, nicméně, realita je jiná.
Je tomu rok a malý kousek, kdy jsem začala cítit, že něco v mém životě je jinak, než by mělo být. Možná to také znáte. Jdete, jdete, děláte, děláte, ale nemáte pocit, že cesta, po které kráčíte, je ta pravá.
Měla jsem pocit, že dělám záslužnou a slušně placenou práci, a to mě konejšilo v pocitu, že to nějak dopadne. Ale nebyla v tom radost, neměla jsem pocit, že žiju pro své životního poslání. Syndrom vyhoření na sebe nenechal dlouho čekat.
Dopracovala jsem se až do stavu, kdy jsem se nedokázala soustředit, a po čase se pro mě stala práce nutným zlem. Dostavil se pocit velké marnosti, velmi silně se vše začalo projevovat na mých výkonech, kdy selhání střídalo selhání, sebedůvěra se vytrácela jak pára nad hrncem a poslední dny už jsem jen seděla, tupě zírala a nevěděla, co bude dál.
„Přeci takto neskončíš!“ ozval se můj vnitřní hlas – vstaň a něco s tím udělej!
Překonala jsem se, a vstala. A když člověk hledá řešení situace, často najde. Kdesi jsem totiž narazila na tuto otázku:
„Kdybyste měl/a roku života, co byste dělala?“
Byla jsem jako opařená, seděla jsem a tekly mi slzy. Nebylo téměř o čem přemýšlet. Kdybych měla poslední rok života, vrátila bych se k povolání, pro které jsem se narodila, které jsem vystudovala, a z kterého jsem na sedm let zběhla! Učit děti a pomáhat jim – to je to, co bych dělala posledního rok života!
No jo, ale bude mě ještě někdo chtít, když jsem sedm let trochu mimo obor? Sebrala jsem poslední zbytky sebedůvěry, napsala životopis a rozeslala do několika škol! A oni mě chtěli! A měla jsem velké štěstí – dostala jsem dokonce na místo učitelky ve speciální třídě pro děti s lehkým mentálním postižením. Možná si řeknete, co je to za výhru? Z dobře placené práce jít do školství a ještě učit děti, které jsou slabé v učení a v řadě případu nemají žádnou perspektivu do budoucnosti? Zbytečná práce!
Ano, tyto děti to opravdu nemají lehké, protože denně překonávají samy sebe. Co jiným jde zlehka, ony musí vydřít, bojují s nálepkou „jsem ze specky“, a všechny do jednoho si prošly obdobím, kdy byly ousidery v běžné třídě. Zažívaly neúspěch za neúspěchem a v sobě si přesvědčení „jsem blbec“ nesou ještě možná dnes!
A já už dnes vím, že mě intuice nezklamala a jsem na správném místě. Děti, které učím, se do školy těší, víc je škola baví a také je to vidět na jejich výsledcích. A jak se to stalo? Byl to velký krok do neznáma, jestli bude tento přístup fungovat, a zpočátku bylo velmi těžké u něj vytrvat. Snažila jsem se totiž dát dětem pocit větší důvěry sama v sebe, ocenit na nich to dobré, netrestat je za jejich handicap špatnými známkami a naučit je, že dělat chyby je skvělé, protože se z nich poučí. A zabírá to! Tedy tak to alespoň vidím já – učitelka ze speciální třídy pro děti s lehkým mentálním postižením, kterou na oplátku děti učí větší trpělivosti, víře v sama sebe, pokoře a důvěře, že zázraky se ještě dějí.
Navíc jsme s kolegyní založili terapeutické a poradenské centrum Respekton, kde nabízíme své služby, a to jak pro děti, tak pro dospělé, kteří mají nějaké životní trable, nebo se chtějí ve svém životě někam posunout, něco zlepšit. Osobně se věnuji dětem s nadváhou a obézním, také radím těm, kteří mají problémy ve škole, s kamarády, nebo mají jiný problém.
Zkrátka – jsem šťastná speciální učitelka a pomahačka!
A co vy? Co byste dělali, kdybyste měli poslední rok života? Těším se na vaše komentáře.
Vaše Divoká Jana (www.respekton.cz) a obrázek je od dětí ze speciální třídy
Zdroj foto:Pixabay.com
