S pohledem surrealistky v dnešním dni s neomluvenou absencí Slunce, dívám se na chladnou hladinu moří za naším kopcem. Uprostřed toho moře převrací se lístek ohraničený kýmsi odhozenou láhví. Tak tedy vzkaz v láhvi, co si ke mně cestu klestí.

Jak zvláštní jsou okamžiky očekávání před vylovením neznámého.

Uvnitř láhve na samotném dně ležel nahý člověk … až na kost. Ani muž, ani žena. Člověk. Uvolnila jsem ho ze sevření skla a nechala jej ležet na své dlani. Zábl mě, to se přiznávám. Unaveně pohnul stromořadím svých řas a pak zvedl ke mně pomněnkové oči, které svou duhou rozbily všechny mé pochybnosti, zda je vůbec živý.

Dotkla jsem se ho prstem tak jemně, jak jen dovedu, a v ten moment jsem odtajnila přítomnost jedné velké slzy a jeho prosby vyřčené beze slov. „Stojím na kraji propasti. Obrať mě, prosím!“

Zamotala se mi hlava, myšlenko má, protože se bojím… Bojím se a nevím čeho. Bojím se a nechci to říct… Bojím se … zodpovědnosti na úrovni života a smrti, kde končí přetvářka, pouhá hra na lidi a kde zůstává jen opravdovost v ryzí podobě. Bojím se pomoci, co když to nedovedu?

A pak mi asi někdo hodil noty od sonáty Intuice. Tak jsem ho opatrně sevřela, člověka, do vytvořeného příbytku svých dlaní, do nichž jsem vdechla teplo z plic, to vše s myšlenkou, že ho pak vrátím zpět moři, ať se stará někdo jiný… Když ale ucítite na dlani tlukot srdce, jste bezhlavě smeteni do víru spolucítění třeba i s kamenem, který po vás někdo hodil. Tlukoty srdcí jsou naším majákem na cestě za odpovědí, kým vlastně jsme.

Mám na dlani něčí život, nezlobím se na své slzy ani na svůj strach, ale na své pomyšlení vzdát se toho nejcennějšího, co v sobě máme – soucitu.

Odnášela jsem si ho tedy domů, už jsme se zkrátka propletli dotekem. Darovala jsem mu bezpečí, pak jídlo a vlněnou termošálů, aby se i zvenčí ohřál. Ale co dál, jak daleko od propasti teď stojí? Nevím, jakou mluví řečí, ani z jakého kontinentu či mezihvězdí přišel. Cítím, že slova i vyznání jsou tu zbytečná. Musí mi uvěřit.

Jediné, co můžeme druhým darovat, nikoliv pouze půjčit, je to, co bývá skryto očím, i těm vlastním. Kdybych byla básníkem, složím mu k nohám verše. Kdybych byla malířkou, rozdám se obrazem. Ale já jsem jen Já, co svůj život zasvětila hledáním krásy, nic víc neumím, protože nepotřebuji…

A tak, když se prokřehlá zem probouzela pod rouškou mlhavého rána, vyšli jsme spolu ven. Vzduch byl nasycen únorovým vzýváním jara a my jsme mlčky pozorovali proměnu nebe, jehož rozednění vrhalo také světlo na zem i s nepatrným příslibem oteplení. Začala jsem mu ukazovat stromy, linie kopců i strání, kameny, rosu a staré schody kostelů. Prošli jsme cestami, kterými chodí čas, a snažili se o jediné, nepřéhlédnout…

Vnímání vnější krásy přechází do nás. Je to proces snímání a ukládání, v němž každá, očima pohlazená, kytička, každý vyslyšený tón i každý vjem vůně je vzácnou součástí pokladu, který si každý nosí v sobě. Kdo se nedívá, je chudý. A kde je chudý, ten ztratil lásku, k lidem i k sobě; a je jedno, v jakém pořadí. Lásku, která nás jako jediná odvrací od pomyslných propastí. Lásku, která začíná krásou, vděkem a pokorou. Prostě Lásku…

Bylo to slyšet i v samotném tikotu hvězd, že se něco probouzí. Když jsem se v jedné chvíli otočila, uviděla jsem vedle sebe človíčka z láhve, jak roste do životní velikosti. Narovnal se, usmál se, v očích sílu návratů… a pak jen tiše poděkoval mou – naší – společnou řečí.

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account