Na spěchání je cosi směšného a z pozice pozorovatele může orientace na výkon vypadat dost komicky.
Kočka má prý devět životů. Já mám pocit, že jsem svých osm už odžila, a nyní mi zbyl jediný, do kterýho musím narvat všechno, co chci, potřebuju, musím nebo můžu.
Natahuju si rozedraný botasky od samých útěků od samých potíží a tíživých myšlenek a odbíhám pryč. Třeba ještě stihnu chytit vlak Vnitřního klidu a míru a odjedu s ním do Bradavic na pokec s Harry Potterem. Co já vim, třeba mi už konečně taky vyčaruje nějakýho patrona proti stresu a syndromu uspěchanosti. Možná to bude silueta pumy, protože ta by mohla být rychlejší než mé záchvaty paniky z toho, že zase něco nestíhám.
V hlavě mi zní stará česká píseň Utíkej Káčo. Jak perfidní…
Antuka skřípe pod mým dupáním. Pátý…možná osmý kolečko…v nohách mám už tisíc mil. No dobře, trochu míň, ale začínající bolest kotníku a cukající levé koleno svědčí o tom, že jsem už v „cíli“ – chtě nechtě.
Zavřu oči a najednou vidím jasně…dobíhám a svým pasem trhám cílovou pásku…cítím, jak mi skoro půlí tělo na horní a dolní polovinu…v rozparáděných svalech se vrší nahromaděná kyselina mléčná, která náhle vytéká vedle mě a vytváří mléčnou dráhu na zemi…žádný aplaus…jen vysílení. Prudký reflektor osvětluje zsinalou tvář, na které byl možná kdysi postřehnutelný arogantní úsměv. Padám na kolena…jen pěkně na kolena!!! Nepokorně se zkusím ještě vzpírat a vstát…otáčím se…a vidím průhlednou postavu vláčet se tiše za mnou…můj duch zůstal kdesi v dáli, a já ani neměla čas postřehnout, že běžím naprázdno…
K čemu je takové první místo, které je zároveň i tím nejposlednějším. Má neklidná povaha vystupuje z mého těla a jako pravý otrokář práskne bičem, abych se sehnula ještě níž…cítím, jak se mé rty spojují s betonem…
Tak co, máš dost?
Dost…dost…nese se prázdným hřištěm. Civím do očí svému Vyčerpání…
„No co čumíš…co ještě chceš…“ sýpu vztekle.
„Tvou sílu přece…“ odvětí celkem klidně a bezelstně Vyčerpání.
No jasně, jsem blbá. Co taky jinýho. Vždyť je to jasný jako to, že pokud se hodně rychle nenapiju, ztratím vědomí za tři, dva…
Ta úlevná mdloba mi dovolí se zastavit. Kde to jsem? Co bude dál?
Kuš mozku…nestraš. Už tak mám každý pór zatížený neviditelnou tenzí, která okupuje mé tělo, jako by to byl hotel pro všechny vnější impulzy. Myslíš to dobře, kámo, ale nech si to na potom.
No, jen aby ještě nějaké potom bylo…vzdává to řídící orgán a nechá se utišit omdlením až do chvíle, kdy si krutý svět zase žádá mou pozornost v podobě ruky na mém rameni.
„Jsi dobrá?“ ozve se nade mnou.
„…..ne….já jsem….nejlepší…jen mi všechno….nějak rychle…. utíká…“
zrzka-drzka.com *heart*
