Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch von Hessen – Václav Rasch z Hessenu, se narodil 6. září 1891 v Praze. Pocházel z chudé šlechtické rodiny. Vyučil se typografem a pracoval v pražských grafických závodech (1909 – 1914). Vrátil se z války (1916) a jako komik se dostal do Varieté v Karlíně (1916 – 1917). Začal vystupovat na různých kabaretních scénách: Rokoko (1917 – 1919), BUM E. A. Longena (1919 – 1920), Revoluční scéna (1920 – 1921) a Červená sedma. Již v roce 1920 si ho všiml režisér K. H. Hilar a přijal ho do činohry Národního divadla (1921 – 1955).
Zkušenosti z kabaretních scén ho připravily pro hereckou práci, naučil se komunikovat s obecenstvem a měl veliké zkušenosti s improvizací. I na prknech Národního divadla zpočátku úspěšně improvizoval a extemporoval, tím postavu umělecky zachraňoval (např. lupič Béďa v „Uloupené kadeři“ či kostelník v „Jůrovi ďáblovi“). Své postavy dokázal vytvářet nově, ze zavedeného stylu, což vedlo k velkému úspěchu. Robustní fyziognomie se sympatickým a dobráckým obličejem ho kupodivu nepředurčovaly do rolí bodrých tatíků. Různými gesty, pomlky, přízvukem tyto role rušil. Herectví Saši Rašilova bylo ve stálé oscilaci mezi postavou a hercem, také mezi iluzí a skutečností. Proto skvěle vytvářel ty nejtragičtější role ve hrách „Ženitba“, „Naši furianti“, „Svatby Krečinského“ či „Výnosné místo“. Jeho synem byl kameraman Saša Rašilov ml. (1936 – 2000). Jeho vnuci Saša Rašilov nejml. (*1972) a Václav Rašilov (*1976) jsou dnes úspěšnými herci. Rašilov vášnivě sbíral sloupkové hodiny, kterých měl doma přes sto kusů!
Na filmovém plátně debutoval roku 1913 v němém snímku ŽIVOT ŠEL KOLEM, který se však nedochoval. V němé éře se objevil ještě dvakrát: v grotesce ÚNOS BANKÉŘE FUXE (náčelník police) a v komedii MOŘSKÁ PANNA (statkář Hrdý), která se však opět nedochovala.
Po pětileté přestávce se divákům představil jako legendární dobrý voják Josef Švejk ve Fričově komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1931). Ještě tentýž rok ztvárnil samotného Jaroslava Haška v Innemannově životopisném snímku POSLEDNÍ BOHÉM (1931). Po dvou krátkých reklamách (FILM SE SAŠOU RAŠILOVEM A KARLEM FALTYSEM a CO BY ZA NI DAL, KDYBY JI BYL ZNAL) se začal v české kinematografii objevovat, s krátkými pauzami, pravidelně. Jeho filmografie však není tak obsáhlá.
Film však rád neměl, protože mu před kamerou scházelo publikum. Od poloviny třicátých let až do konce války vytvořil malé postavy advokáta Macha, bláznivě se smějící s odůvodněním, že se jedná o „tu chorobu“ v komedii MRAVNOST NADE VŠE (1937) Martina Friče, magistrátního radu Hupnera v Krňanského OTCI KONDELÍKOVI A ŽENICHOVI VEJVAROVI (1937), sochaře Meršvajndla v melodramatu POD JEDNOU STŘECHOU (1938) M. J. Krňanského, otce Mráčka v Cikánově komedii ANDULA VYHRÁLA (1938), Králíčka v romanci MODRÝ ZÁVOJ (1941) nebo frátera Bartoly ve Vávrově ROZINĚ SEBRANCI (1945). V roce 1942 sehrál svou životní roli: bodrého vycpavače zvěře Barvínka v komedii PŘÍJDU HNED (1942), ke které si (společně s Otakarem Vávrou) napsal námět a scénář.
V poválečné kinematografii vytvořil tupého pekaře a konšela Hrušku v NEZBEDNÉM BAKALÁŘI (1946) Otakara Vávry, vrchního respicienta v ULOUPENÉ HRANICI (1947), hostinského Tatrmuže v Grussově HOSTINCI „U KAMENÉHO STOLU“ (1948) či geniálního nervózního oficiála Tříšku ve filmu RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY (1949). Výrazné role mu poskytl režisér Alfréd Radok, když ho obsadil do tragické role Žida Mošelese prožívající holocaust v dramatu DALEKÁ CESTA (1949) a komické postavy hloupého kupce Koliáše v DIVOTVORNÉM KLOBOUKU (1952) podle Klicperovy hry. Hercovou poslední rolí byl bezohledný kavárník Stýblo v Hubáčkově KAVÁRNĚ NA HLAVNÍ TŘÍDĚ (1953).
Za divadelní umění byl Rašilov obdařen Národní cenou (1941), získal druhou Národní cenu (1950) za film RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY a v roce 1953 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Saša Rašilov zemřel 3. května 1955 v Praze ve věku pouhých nedožitých šedesáti čtyř let.
