Příběh, který vás dojme k slzám aneb nikdy není pozdě hledat. Vždycky totiž můžete najít.

Povím vám příběh jednoho malého chlapce.

Proč?

Protože mám pocit, že mnoho z nás neustále vyčkává na správný čas. Řítíme se našimi životy úprkem a čekáme, až přijde štěstí. A ono je to všechno trochu jinak.Nevím, jak to máte se štěstím vy, ale vím, že vám na tomto příběhu chci ukázat, že štěstí je tak trochu „ošemetný pojem“ a především, chci vám s velkou láskou a otevřeností ukázat to, co cítím ve svém srdci.

Pojďme na ten příběh.

Je o chlapečkovi, který na své štěstí čekal více jak 30 let. A měl by být pro vás inspirací. Otevřít vám oči, uvidíme, jestli se to podaří.

Žil byl jednou jeden malý chlapeček. Narodil se v roce 1938 v Krasilnu (území dnešní Ukrajiny).
A jeho životní příběh nezačal zrovna ideálně.

Jeho tatínek zemřel ještě dříve, než se chlapeček stihl narodit. Doba byla tehdy hodně zlá a tatínek na to stejně jako mnoho dalších doplatil.

Život lidí v těchto letech nebyl zrovna jednoduchý a o štěstí se asi nedá mluvit vůbec. Uběhly další 3-4 roky a stalo se to, co je opravdovým životním příběhem toho chlapce.

Jeho strýce povolali na nucené práce do Německa. Strýc byl jediným mužem v té rodině. A rodina řešila, jak se bez jediného muže obejde, jak se uživí?

Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale nakonec padlo…

Na nucené práce se přihlásí místo strýce maminka tohoto chlapce. Proč?

Protože celá rodina byla přesvědčena o tom, že se nad ženou, která má doma malé dítě, slitují a neodvedou ji.
Jaké bylo zklamání, když se rodina dozvěděla, že jejich představa byla mylná, dalo by se říci, že vyloženě naivní. Byl to velký omyl, který poznamenal celý život této rodiny a především toho malého chlapce.
Maminku mu odvedli do Německa a on zůstal sám jen se svoji babičkou a strýcem.
Jak krutý to byl život, když všude kolem zuřila válka, to si asi nikdo z nás neumí představit. A hlavně, myslím, že si to nikdo ani představit nechce.

A život šel dál. Všude kolem vypalovali vesnice, vraždili lidi, znásilňovali ženy a páchali další šílená zvěrstva.
Dělo se to, co kdo nezažil, tak ani neuvěří.

O pár let později, v roce 1947, to bylo chlapečkovi z našeho příběhu 9 let, se udála další velká věc v jeho životě.
Společně s babičkou se vydal na nucenou cestu do Čech …

Všechno co měli, to museli opustit, sbalit si jen pár nejdůležitějších věcí, to, co vezmete do rukou, a jeli nákladními vozy někam, ani vlastně pořádně nevěděli kam.

Po pár dnech se ocitli na Moravě, střídavě žili na několika místech a celou dobu pátrali po jeho mamince.
Chlapeček společně se svojí babičkou psali několikrát za rok na Červený kříž a na mnoho dalších míst, aby nalezli svoji maminku a dceru, ale bez úspěchu.

Roky ubíhaly a ten chlapec pomalu přestal věřit tomu, že by svoji maminku ještě někdy spatřil živou.
Už z něj byl velký kluk, šel na vojnu, oženil se, narodil se mu syn a on pořád pátral dál.
Každý rok alespoň jeden dopis na Červený kříž, na různá místa v Evropě.
Uběhlo 10 let, 20 let, 25 let a pořád se nic nedělo, maminka jakoby se do země propadla.
Hlavní hrdina našeho příběhu měl už sám velkého chlapce, téměř dospělého a i on se ptal na to, proč nemá babičku či dědečka z tatínkovy strany?

Bylo to smutné vyprávění.

Už tomu bylo 30 let, co se chlapci (dnes už muži) ztratila maminka a on pořád v sobě měl malý plamínek naděje, že se ještě někdy setkají, pořád to zkoušel a nevzdával se.

Nevím, jak by se zachovala většina z nás, jestli bychom v sobě alespoň malou naději dokázali mít a doufat?
Ale mít naději a věřit v dobro, to je to, co se vyplácí. V roce 1976 se stal zázrak.

Sousedi muže, který nepřestal maminku hledat ani po třiceti letech, jeli na území, které dříve patřilo volyňským Čechům. Když se vrátili zpět domů, jako první šli na návštěvu k hrdinovi našeho příběhu.

Vyprávěli mu, jak našli zprávu o tom, že někdo hledá jeho rodinu.

Bylo to jako rána z čistého nebe.

Nikdo nevěděl, kdo je hledá, ale byla tam velká naděje, že by to mohla být právě ta, kterou oni hledali víc jak 30 let.Ten malý chlapec, dnes už velký muž, napsal společně se svojí ženou další dopis na Červený kříž, poslali jej do Moskvy.

Pár týdnů a měsíců se nic nedělo.

Když zhruba za tři měsíce šel do schránky a viděl tam dopis z Červeného kříže z Moskvy, zatmělo se mu před očima.
Nedočkavě jej rozbalil a málem upadl na zem. V dopise byla adresa ženy, jejíž jméno bylo stejné jako jeho maminky, ale příjmení bylo jiné.

Je to ona?

Je to maminka, kterou téměř celý svůj život hledá?

Po pár dnech rozmýšlení padlo rozhodnutí.
Nabalili spacáky, jídlo, vařič a společně se svou ženou a bratrancem se náš hrdina vydal na adresu, kterou jim poslali z Červeného kříže.

Vydali se na cestu do Polska. Nevěděli, kam přesně jedou, a až na místě zjistili, že je to milionové město a někoho tam najít, nebude tak jednouché.

Oslovili prvního policistu a ten pochopil. Dovedl je až na adresu, kterou hledali.

Na té adrese nebyla ta žena, kterou hledali.

Nastalo velké zklamání …

Po pár minutách vysvětlování, kdy oni mluvili česky a žena polsky, je žena posadila do auta a někam je vezla.
Vystoupili a ona je vyzvala, ať jdou s ní.
Ze dveří domu, ke kterému přijeli, vycházela žena, a ano, byla to ona, byl si tím úplně jistý, našel svoji maminku.
V tu chvíli nastalo velké setkání, chvíle, kterou si ten muž i ta žena představovali snad každý den ve svém životě.

Matka se synem se setkali po téměř 34 letech.

Tu radost onoho setkání si neumí představit nikdo z nás.

Tolik let byli bez sebe, a přesto pořád doufali, že se ještě někdy potkají.
Byl to pro ně velký den, plný emocí, dlouhého vyprávění, objímání, slz, radosti, lásky …

Dokážete si představit, jaké to je, najít své dítě (nebo svoji maminku) po 34 letech?

Ti dva si vyprávěli své životní příběhy …

Příběh chlapce známe a příběh maminky?

Vyprávěla, že celou dobu pracovala v Německu v Kolíně nad Rýnem u sedláka. Byl to nacista a byl hodně zlý. Naštěstí jeho žena byla naopak velmi hodná.

U tohoto sedláka se seznámila s mužem a padli si vzájemně do oka. Po pár měsících se vzali a ještě v Německu se jim narodil syn. Když se blížila válka ke konci a Němci věděli, že budou poraženi, tak začalo jít do tuhého.
Sedlák na ně byl krutý a bylo těžké vůbec nějak přežít. Jednou v noci k nim přišla do stodoly selka a vzbudila je.
Řekla jim, že pokud si chtějí zachránit život, musí hned odejít. V noci vzali dítě do náručí a utíkali.
Selka jim řekla, že druhý den je chce všechny sedlák otrávit, konec války se blíží a Němci se začali mstít na těch, na kterých mohli.

Utíkali několik dlouhých dní a týdnů. Po dlouhé době se dostali do Polska a nalezli rodinu jejího nového manžela.
Nedlouho poté se vydali do Krasilna, moc toužila po tom, opět obejmout svého syna. Bohužel toto území připadlo po válce Rusům a oni ji tam ani nepustili.
Na hranicích ji řekli, že celá vesnice byla vypálena a nikdo tam už nežije. Byla to krutá rána.

Ale ona i tak začala pátrat přes Červený kříž po svém synovi a pátrala nepřetržitě dlouhá léta.

A zbytek příběhu už znáte.

Díky jejich vytrvalosti, trpělivosti a především velké víře a lásce se oba po 34 letech setkali a jejich bolavé rány v srdci se alespoň trošku zacelily.
Ten příběh je pro mě velmi emotivní, při jeho psaní jsem vyplakala spoustu slz a je velmi dojemné jej psát.

Proč?

Protože ten chlapec, o kterém píšu, to je můj dědeček. Člověk, kterého mám velmi ráda a o to citlivěji vnímám bolest, kterou on musel v životě zažít.
A já tento příběh píšu z velké lásky ke svému dědečkovi a z velké úcty k lidem, kteří zažili podobné hrůzy ve svém životě.

Vím, že jeho příběh není jediným, že lidí s takovýmto příběhem žije spoustu.
A myslím si, že je na čase, aby naše generace začala projevovat úctu a pokoru ke stáří, k lidem, kteří zažili velmi těžký život. Jen díky tomu, co oni prožili, zvládli a překonali, tak jen díky tomu, se mohla narodit naše nová generace a další a další generace.

Nikdo z nás, kdo to nezažil na vlastní kůži, si neumí představit, jaké to je, žít v podstatě celý život bez rodičů, zažít války, koncentrační tábory, hladovět, bát se o svůj život. Je ten správný čas, otevřít oči, přestat si stěžovat a začít žít.

Proč se zabýváme a trápíme maličkostmi?

Většina z nás žije přepychový život, máme se tak moc dobře, jak si generace před námi ani neuměly představit.
Máme co jíst, kde bydlet, máme svoji rodinu, přátelé, nemusíme se bát o život svůj ani blízkých.
A přesto je nám to málo a pořád chceme víc, víc a ještě víc.

Zapomněli jsme se radovat z maličkostí, být jen tak spolu vedle sebe, užívat si života, být šťastní.
Tento příběh jsem chtěla napsat už několikrát, ale neměla jsem dost odvahy a síly.
K jeho sepsání mě inspirovala až autorka „Summitu šťastného života“, Eva Stanová a také moje spolupracovnice Jana Šutová, dámy, děkuji z celého srdce. Tak krásně jsem si už nepoplakala hodně dlouho.

Ve čtvrtek 20. 3. je „Mezinárodní den štěstí“ a já jako jedna z leaderech „Summitu šťastného života“ jsem měla za úkol napsat článek o štěstí.

Dlouho jsem přemýšlela nad tématem. A rozhodla jsem se pro to nejhlubší a nejsilnější téma, které ve svém životě právě mám.

Chci probudit nás všechny a ukázat, že můžeme být šťastní každý jeden den. Že k tomu máme ty nejlepší podmínky.
Je na čase hodit za hlavu všechny naše malé a mnohdy malicherné starosti a je třeba dívat se kolem sebe a uvědomit si, že svět kolem nás je krásný.

Každý z nás má své malé i velké starosti.

Ale zároveň máme i tolik důvodu k radosti, ke štěstí v našem životě.
Nikdo z nás se nemusí bát o život, nemusí mít strach, že ho postaví ke zdi a budou na něj střílet. Nikdo z nás netrpí hlady, neodvádějí mu rodiče tisíce kilometrů daleko …

Naopak, máme spoustu důvodů k tomu, BÝT ŠŤASTNÍ.

Mám jeden návrh:

Udělejme si dnes hezký den, plný štěstí a radosti.
Uctěme předchozí generace, které trpěly a prožily těžký život.
Je třeba se začít radovat i z maličkostí a uvědomit si, že se máme moc hezky.
Tak hezky, že jsme zapomněli na všechna ta utrpení a muka, která tu byla před pár desítkami let, a lidé, kteří je zažili, ještě pořád žijí a vzpomínají.

Obejměte dnes své prarodiče (rodiče) a ukažte jim svoji lásku a vděčnost za to, že díky nim jste na světě a díky nim můžete žít svůj šťastný život.

Mám vás moc ráda, babičko, dědečku, všichni kolem a jsem vděčná za to, že můžu žít tady a teď se svými dětmi a radovat se ze života.

Děkuji za to, že jste, a za to, co jste pro nás všechny museli ve svých životech vytrpět.
S láskou a velkou úctou
Petra

PS: Pokud i vy chcete uctít naše šťastné životy a přidat se k oslavě „Mezinárodního dne štěstí“ – můžete to udělat s námi ZDE. Děkuji.

Zdroj foto: Pixabay.com