Alena Vránová získávala své první umělecké zkušenosti v poměrně útlém věku. Už jako malá účinkovala v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a v dětských rolích vystupovala na některých pražských jevištích. Původně se chtěla stát učitelkou, ale nakonec se rozhodla pro studia na DAMU. Po jejich absolvování působila do roku 1956 nejprve v Oblastním divadle v Benešově a posléze se stala členkou divadla ABC, kde spolupracovala mj. s Janem Werichem či později s Otou Ornestem. V padesátých letech platila za jednu z největších ženských hvězd československé kinematografie.
Nejproslulejší z řady velkých rolí, které jí domácí film příslušné dekády nabídl, bezesporu zůstává princezna Krasomila z pohádky PYŠNÁ PRINCEZNA. Brzy následovaly další příležitosti v populárních komediích (HUDBA Z MARSU, DOVOLENÁ S ANDĚLEM) a pohádkách (HRÁTKY S ČERTEM), budovatelských dramatech (VINA VLADIMÍRA OLMERA, SEVERNÍ PŘÍSTAV) či psychologických snímcích (ZTRACENCI, SNY NA NEDĚLI). Vytvořila zde typ elegantních a sebevědomých mladých žen, ale i podstatně náročnějších charakterů. V daném období ji negativně poznamenal sňatek s tehdy ještě silně prokomunisticky orientovaným Pavlem Kohoutem. Ten se totiž nedokázal smířit s novým vztahem Vránové, která se právě při natáčení PYŠNÉ PRINCEZNY sblížila se svým pozdějším manželem Vladimírem Rážem. Nevěra přerostla v medializovaný skandál. Stala se mj. podkladem pro Kohoutovu divadelní hru “Dobrá píseň” o zbloudilé manželce a jejím lehkovážném svůdci, kterou uváděly přední domácí scény.
Není proto divu, že i přes řadu profesních triumfů vzpomíná Vránová na tuto etapu s rozčarováním: “Dostala jsem takovou nakládačku, že jsem se z toho vlastně nikdy nevzpamatovala. Pak už jsem kolem sebe jen budovala hradby a zamykala zámky a to stojí hodně, někdy i herecké příležitosti.” Těch v následujících dekádách skutečně nepřicházelo tolik jako dříve. Nejmladší generace filmových režisérů, upřednostňující poetiku všednosti, si do svých snímků vybírala spíše autentické typy a neherce. Překvapivě však i starší tvůrci, u nichž se proslavila a postupně herecky zrála, se k ní počínaje šedesátými léty otočili zády. Oč méně šancí dostávala na filmovém plátně, o to více se jí aspoň zpočátku dařilo na divadle. V angažmá v Městských divadlech pražských setrvala až do roku 1993, ačkoliv v normalizačních dobách práce z nejrůznějších důvodů stále ubývalo. Ve filmu a televizi byla obsazována převážně do menších komediálních úloh, kde opět uplatnila především svůj atraktivní vzhled (BYL JEDNOU JEDEN DŮM, JÁ UŽ BUDU HODNÝ DĚDEČKU!, CAUSA KRÁLÍK apod.).
Dcera Markéta přestože měla doktorát z filologie a jako tlumočnice procestovala celý svět, propadla alkoholu, propila i byt a skončila bezmála jako bezdomovkyně. Zemřela 26. prosince 2013 v pouhých 55 letech, prakticky se upila k smrti. Třináct let po smrti tatínka, zatímco maminka Alena se s tím musela smířit.
