Bohuslav Martinů přiąel na svět v Poličce, městečku na pomezí Českomoravské vysočiny, 8. prosince 1890. Jak později tvrdil, velký vliv na jeho tvorbu měl pokojík na vrcholku kostelní věže, v němž se narodil a strávil prvních dvanáct let svého života; jeho otec tu byl pověžným. V
sedmi letech se malý Martinů začíná věnovat hře na housle a mezi léty 1900 a 1903 skládá své první dílo, smyčcový kvartet Tři jezdci.
V šestnácti putuje do Prahy na konzervatoř; všichni doufají, že z něj bude slavný houslista. Jedním z jeho spolužáků je Stanislav Novák, který se stane jeho přítelem na celý život. O čtyři roky později musí Martinů pro zanedbávání svých povinností z konzervatoře odejít. Bohuslav Martinů se ze zdravotních důvodů vyhne vojenské službě a první světovou válku přečká v Poličce. Po válce se vrací do Prahy a s pomocí Stanislava Nováka nastupuje do České filharmonie na místo zaskakujícího houslisty.
Později, v době, kdy se hlavním dirigentem stává Václav Talich, dostává Martinů stálé angažmá. V roce 1923 ho těžce raní smrt otce. Prahu vymění za Paříž. Stráví tam celých sedmnáct let. Učí se u Roussela, postupně se dostává pod vliv Stravinského a jazzu. V roce 1926 potkává švadlenu Charlotte Quennehenovou, svoji budoucí ženu.
Poprvé na sebe upozorní v Americe, proráží v Paříži. “Snová opera” Julietta, jeho asi nejvýznamnější dílo třicátých let, má pražskou premiéru v roce 1938, zrovna během “anšlusu” Rakouska. Martinů tráví poslední chvíle ve své rodné zemi, mimojiné i v Poličce. Přichází Mnichov. Za Protektorátu je hudba Martinů zakázána. Na radu přátel opouští Paříž a o chlup se vyhne zatčení gestapem; dozví se, že je na nacistické “černé listině”. S finanční pomocí švýcarských přátel odcestuje do New Yorku.
Zkomponuje několik symfonií pro americké orchestry a vedle toho se věnuje pedagogické činnosti. O smrti své matky v roce 1944 se dozví až o rok později. Těsně po skončení války umírá jeho přítel Stanislav Novák. V roce 1946 získává Martinů americké občanství. Vzápětí se těžce zraní při pádu z balkónu; utrpí tím jeho sluchové a nervové ústrojí.
Rok 1948. Přichází Únor a perzekuce Václava Talicha ze strany komunistů. Martinů na protest odmítne nabízený post pedagoga v Praze a smiřuje se s tím, že se do Čech už nikdy nevrátí. Přijímá profesuru na univerzitě v Princetonu. Martinů se usadí ve francouzském Nice. Situace doma ho skličuje a během maďarského povstání pošle pražským a brněnským sborům “na povzbuzení” Zbojnické písně.
Po obrovském úspěchu Eposu o Gilgamešovi přesídlí v roce 1958 do Schoenenbergu; Martinů tam nikým nerušen stráví zbytek svého života. Práce na Řeckých pašijích, jeho vrcholném díle, provázejí první příznaky rakoviny žaludku. 28. srpna v roce 1959, ještě před premiérou pašijí, Martinů umírá. Tělo je na jeho žádost pohřbeno v Schoenenbergu. V roce 1979 jsou jeho ostatky přemístěny do Poličky; hned vedle jeho ženy Charlotte.
