Tanečník a choreograf Vlastimil Harapes je přesvědčením fatalista. Věří, že jeho život je jen dávno napsaná kniha, jejíž příběh prožívá. Už jako malý měl výjimečné pohybové nadání. Chodil do rytmiky a tančil se svou nejmladší sestrou ještě dřív, než se naučil číst. Ani na vteřinu nezaváhal, když se měl rozhodnout pro nenáviděnou matematiku nebo taneční konzervatoř.
Vlastimil Harapes je považován za nástupce a pokračovatele největší osobnosti českého poválečného baletu M. Kůry. V době své vrcholné umělecké dráhy uplatňoval v rolích jak svou ideální fyzickou dispozici, eleganci i oduševnělou tvář, tak všestranně vyspělou techniku, kterou si zdokonaloval i studiem v Petrohradě v baletní škole Malého akademického divadla.
K jeho závažným výkonům patří Romeo a Mercutio v Kůrově a Weiglově inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a Julie, Escamillo ze Ščedrinovy Vášně, Spartakus z Chačaturjanova stejnojmenného baletu. Tančil samozřejmě i různé prince z baletních pohádek (Louskáček, Labutí jezero, Popelka).
Po hostování na zahraničních scénách, kde si získal pevné postavení jako typický danseur noble romantického repertoáru, se do Národního divadla vrátil po roce 1989 jako choreograf a šéf baletu. Prosazuje zejména moderní taneční dramaturgii. Mladičkého Harapese zaměstnávali filmoví režiséři i jako herce, hrál však i ve filmech ze 70. let.
Z filmů, ve kterých se Vlastimil Harapes objevil můžeme jmenovat Markéta Lazarová (1967), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), Panna a netvor (1978) nebo Bolero (2004).
Hrál jednu z hlavních rolí po boku Marty Vančurové ve filmu Den pro mou lásku.
