Milan Neděla

„Život není žádná sranda, ale život bez srandy by nebyl žádnej život.“

Tyto slova pronesl oblíbený herec Milan Neděla, který se narodil 23. února 1934 v Praze do rodiny úředníka. Už tento výrok vypovídá o jeho optimistické povaze. Vyrůstal v Radlíku u Jílového. Po návratu do Prahy, kdy jeho otec pracoval jako šéf účtárny v pankrácké továrně Janeček – Wanderer, započal se studiem na holešovickém gymnáziu, z něhož byl z kázeňských a politických důvodů vyloučen. Přestoupil a odmaturoval na Nerudově gymnáziu v Hellichově ulici. Již za studií účinkoval v dramatickém kroužku a v roce 1956 absolvoval u profesorů Neumanna, Vejražky, Salzera a Lukavského DAMU.

Nejdříve vystřídal významné mimopražské scény Městského oblastního divadla v Kolíně (1956 – 1958) a Východočeského divadla v Pardubicích (1958 – 1960). Přešel však opět do Prahy, do divadel Na zábradlí (1960 – 1962), Na Fidlovačce (1962 – 1963), Paravan (1963 – 1965), Rokoko (1965 – 1972) a v Karlíně (1973 – 1982), odkud odešel na odpočinek.

Díky své monumentální a zavalité, ale stále mrštné postavě (roku 1966 měl vážit se svými 193 cm výšky 120 Kg), skvěle exceloval v komických i charakterních operetních rolí bodrých hromotluckých mužů. Účinkoval například ve hrách „Marie Stuartovna“, „Těžká Barbora“ či „Nepokojné hody svaté Kateřiny“

 
 

Jiří Menzel

Značný ohlas doma i v zahraničí však vzbudila především Menzelova filmová tvorba pro svou schopnost vyprávět o prostých lidech, z nichž někteří podléhají v nerovném zápase s násilím, byrokracií, totalitní zvůlí, a druzí zase svou osobitostí, někdy až bizarní originalitou obohacují život kolem sebe. Hrdiny svých filmů našel především v díle spisovatele B. Hrabala, autora řady tragikomických příběhů všedního dne. Za filmový přepis Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky získal v roce 1967 filmového Oscara.

Na začátku normalizace dokončil Menzel svůj druhý film podle Hrabalových povídek Skřivánci na niti, který však pro svou kritiku komunistické zvůle skončil v trezoru a k divákům se dostal až po listopadu 1989. V obou filmech vytvořil hlavní role neopakovatelným způsobem Václav Neckář. Další Menzelovy hrabalovské filmy Postřižiny (s M. Vášáryovou a Jiřím Schmitzerem a J. Hanzlíkem) a Slavnosti sněženek stejně jako jeho komediální filmy ze 70. a 80. let, točené často na námět Z. Svěráka (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková), patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie dosud vytvořila. Neméně úzce a současně úspěšně je Menzel spojen s dílem V. Vančury, jehož poetiku dokázal přesvědčivě přenést na filmové plátno (Rozmarné léto, kde si s chutí zahrál komedianta Arnoštka, či Konec starých časů).

 
Helena Suková
Helena Suková se narodila 23. února 1965 v Praze do tenisové rodiny. Její maminka byla finalistkou Wimbledonu, otec Cyril se později stal předsedou tenisového svazu a bratr Cyril byl také vynikajícím hráčem. Helena Suková tak na kurty chodila od dětství a už od žákovských let patřila k nejlepším tenistkám v Československu. Díky tomu mohla cestovat na zahraniční turnaje, na gymnáziu měla individuální plán a odmaturovala s ročním zpožděním. Když jí bylo sedmnáct let, zemřela jí maminka Věra, což ji poznamenalo. Po střední škole se Helena Suková rozhodla soustředit na sportovní kariéru. Na vrcholu byla v období probíhajících politických změn v Československu, v roce 1990 byla dokonce světovou jedničkou ve čtyřhře. V ní získala devět grandslamových titulů a dvě stříbrné olympijské medaile. Již v roce 1989 se však přestěhovala do Monaka, které nabízelo lepší podmínky k přípravě. Kariéru ukončila v roce 1998, poté zažila náročný přechod do civilního života. Při hledání, jak naložit s volným časem, se nakonec rozhodla pro studium psychologie. Během něj se zaměřila právě na problematiku přípravy vrcholových sportovců na život po konci kariéry. Po absolvování vysoké školy se Helena Suková stala klinickou psycholožkou, pracuje především se sportovci. Žije v Monaku a v Praze.