Já sama v té době byla ani ne roční batole a tedy na tuto dobu nemám žádné vlastní vzpomínky. Jen z vyprávění rodičů a prarodičů vím, jak 21. srpen 68 probíhal v mém rodném Liberci. Tam pod palbou z tanků na místě zemřelo šest lidí, další dva zemřeli v nemocnici, jednoho muže zasypala suť.
Ten den se stal pro náš národ tragédií. Napadení naší země vojsky Varšavské smlouvy je nezpochybnitelné, ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.
Kvůli okupaci pak do roku 1989 zemřelo 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách. Invaze měla za následek také emigraci přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140-250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989. Sověti uvádí během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých.
V noci z 20. na 21. srpna začala tedy vojenská operace, během které bylo Československo obsazeno armádami států tzv. Varšavské smlouvy. Tato ozbrojená moc čítající ¾ milionu vojáků a 6000 tanků rázně ukončila naděje na možný vývoj v duchu socialismu s lidskou tváří. Vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy, kde následně podepsali potupný protokol, kterým byla invaze do ČSSR legalizována. Mezi běžnými občany se proti okupaci zvedla vlna odporu, provázená masovým protestním hnutím. Toto hnutí však v následujících měsících sláblo. Ve společnosti převládla deziluze a pocit marnosti.
Přestože pobyt sovětských vojsk na našem území byl označován za „dočasný“, trval 23 let. Poslední železniční transport Sovětské armády opustil československé území 21. června 1991. Velitel Střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov odletěl z Československa 27. června 1991.
Jsou události, které by prostě neměly být zapomenuty a tato k nim rozhodně patří.
