Světoznámý český malíř, grafik a návrhář, který se proslavil zejména užitým uměním (plakáty, etikety, knihy, šperky, nábytek) se narodil 24. července roku 1860 v Ivančicích. Byl stěžejním představitelem dekorativního secesního stylu, jenž určoval „vzhled“ tehdejší doby. Jeho jméno a působení jsou spojeny především s Paříží, kde dlouhé roky žil.
Pojmy „le style Mucha“ nebo také „art nouveau“ či „nejznámější secese“ označují poslední z univerzálních stylů. Na přelomu 19. a 20. století ovládl vše – od architektury přes nábytek až po módu a nálepky na sušenkách. Tento malířský rukopis je spojen se jménem Alfonse Muchy, muže, díky němuž je secese stále živá. Byl jejím nejvýznamnějším představitelem, v Americe jej vítali a ctili jako největšího dekorativního umělce světa. Jeho vstupenkou na výsluní přitom nebyla vznešená salonní plátna, ale obrazy ulice – plakáty.
Cesta Alfonse Muchy k postavení obdivovaného umělce nebyla krátká.
Vedla z rodných Ivančic přes Brno, Vídeň, Mnichov a Paříž… (Mimo jiné i přes nepřijetí na pražskou Akademii výtvarných umění, kde jej odmítli pro nedostatek talentu.)
Jako ilustrátor a autor reklamních kreseb pro francouzský divadelní časopis nebyl neúspěšný, ale o slávě se rovněž hovořit nedalo.
Přišla prakticky ze dne na den. Sarah Bernhardtová, tehdejší pařížská divadelní heroina nejvyššího jasu, si u něj v roce 1894 objednala plakát na představení Gismonda, uváděné ve slavném divadle de la Renaissance. Zapůsobil jako zjevení. Něco, co tu ještě nebylo. Mucha naplno využil možností poměrně nedávno významně zdokonalené technologie litografického tisku.
Nevytvořil jen pouhé slovní sdělení více či méně doplněné obrázkem, jak bylo tehdy většinou zvykem. Propojil typografii s kresebnými liniemi, vytvořil skutečný obraz, ucelené a působivé vizuální dílo. Sarah byla nadšená, protože plakát nikdo nepřehlédl. Lidé byli fascinováni. Spolupráce s herečkou trvala dlouhých pět let a přinesla Muchovi řadu dalších nabídek.
Tím, že dal Mucha již jako ceněný umělec v dalších letech tvář nespočtu plakátů, vinět, nálepek, šperků, kalendářů a okrášlil všednodennost výjimečnými dekory, obohatil dějiny umění více než autoři slovutných pláten, na něž padá v muzeích, galeriích a salonech prach zapomnění.
Je považován za jednoho ze zakladatelů plakátové tvorby, v současném kontextu bychom nejspíše řekli outdoorové reklamy. Pravděpodobně intuitivně vycítil, že nejsilnějším magnetem pro spotřebitelovo oko není produkt sám, ale emoce, jež jsou s ním spojeny. A jsou-li zachyceny ve tváři krásné ženy, efekt je ještě mocnější.
Historik umění Karel Srp k tajemství přitažlivosti jeho děl uvádí: „Jejich nosnou osou se totiž stalo krásné dívčí tělo, vetknuté do bohatých, původních ornamentálních vzorců. Okamžitě upoutávalo pozornost. Tato jedinečnost v tehdejším umění autorovi zajistila oblíbenost až do dnešních dnů.
Muchovi se podařilo vystihnout nejen ideál dobové krásy, ale i nový přístup k reklamě, který je používaný dodnes, kdy výrobky propagují světové modelky. Mucha navíc, protože šlo o tisk, otevřel plakát široké veřejnosti, umožnil jí, aby si jej mohla koupit a vyzdobit si jím domácnosti. Dal rovněž vysokou úroveň nejrůznějším příležitostným tiskům, v jejichž úpravě ukázal, že lze všední den přeměnit ve svátek.“
I když mu svět ležel u nohou, srdce Alfonse Muchu táhlo domů. Jakmile v Americe sehnal sponzora, vrátil se a začal tvořit cyklus monumentálních pláten, o němž byl přesvědčen, že se stane jeho životním dílem – Slovanskou epopej. Nikdy jej nedokončil. Český lid však ještě stačil obohatit známkami a bankovkami či policejními uniformami, které navrhl pro nově vzniklou samostatnou republiku. Byl jedním z mála umělců, kteří se dočkali uznání již za života, a jeho obliba po desetiletí neutuchá. Jak jinak – krása žen a květů je věčná.
Alfons Mucha zemřel dne 14. července 1939 na následky zápalu plic. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově ve Slavíně za účasti velkého množství lidí
