– „Marečku, podejte mi pero!“ – „Já jsem Tuček, pane profesore!“ – „… Děkuji Vám, Marečku.“
Rozhovor mezi stařičkým profesorem Hrbolkem a dospělým žákem večerního vzdělávacího kurzu (Ladislav Smoljak) v komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO!, který se stal, a je dodnes, u diváků populární a zajistil velikou slávu již starému Františkovi Kováříkovi. Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka s osmi sourozenci. Chtěl pokračovat v otcově povolání, ale těžký zápal plic ho donutil vyučit se zámečníkem. A již v Plzni se věnoval ochotničení. V sedmnácti letech odjel se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Zde se živil různými podřadnými pracemi, například byl pomocníkem u řezníka nebo v tiskárně. V Chicagu se připojil k ochotnickým spolkům jako herec (F. Ludvík nebo O. Bártík).
Opět se vrátil do vlasti. Odešel k ochotníkům, u kterých hrál v letech 1908 – 1913 (J. Tuttr, V. Choděra, M. Procházková – Malá, A. Marek, J. Blažek či J. Hodr). Přesídlil do Prahy a hrál v kamenných divadlech Deklarace (1912) a Švandově divadle (1913 – 1915). Poté se za války vrátil do Plzně a pracoval jako soustružník ve Škodových závodech a hrál pohostinsky v plzeňském Městském divadle (1915 – 1918). V letech 1918 až 1920 brouzdal po Čechách s loutkovým divadlem se čtyřmi loutkami. Nakonec zakotvil ve Vinohradském divadle (1920 – 1959), z něhož odešel do penze. V letech 1945 až 1947 však hrál v Činohře 5. května a zájezdové skupiny Jindřicha Plachty. Byl rovněž uměleckým šéfem scény vinohradského divadla Pražského divadla pro mládež (1947 – 1949).
Jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovala rolí různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Jeho hřejivé lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas, pochopení všech charakterů se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postavy. Nikdy na divadle (a ani ve filmu) nevytvořil velikou nebo titulní roli, ale ve svých malých postavách a postavičkách dokázal na sebe strhnout celou pozornost („Lucerna“, „Naši furianti“, „Na dně“, „Divoká kachna“, „Maryša“ nebo „Věc Makropulos“).
Naposledy se na filmovém plátně objevil v první polovině osmdesátých let v hořkém podobenství Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1983) s Leošem Suchařípou v jediné titulní úloze jako roztomile senilní stařík. Touto rolí staříka nadobro skončilo Kováříkovo působení (které by se dalo nazvat dekádou a odyseou) v českém filmu, kde vytvořil na osmdesát skvělých rolí.
František Kovářík se dá právem označit za největšího nestora československé kinematografie. S filmem prošel neuvěřitelných dlouhých sedmdesát let. Hrál již v němých filmech z desátých let a skončil až v polovině osmdesátých let. Stal se tak „živým svědomým“ našeho filmu. František Kovářík zemřel na své narozeniny 1. října 1984 v Praze pouhé dva roky před svými stými narozeninami.
