Zrcadlo, zrcadlo – část šestá, závěrečná

Pan Tiffenbach od posledního rozhovoru s Julií přemítal, jestli by přece jen neměl ustoupit a ples povolit. Rmoutilo ho, že se mu dcera vyhýbá ještě víc než obvykle. Ke snídaním nechodila, u oběda bývala vzdorovitě tichá, u večeře též. Po ní s ním odmítala pobýt v salonu a odcházela do svého pokoje.

Pan Tiffenbach seděl za stolem v pracovně a probíral se myšlenkami, pravou ruku zaťatou v pěst měl položenou na desce stolu. Najednou se zvedl a odešel za svou dcerou.

Zaklepal na dveře, ale nepočkal na vyzvání, okamžitě vstoupil.

„Juli, chtěl bych s tebou mluvit. Rád bych se ti omluvil, ale…,“ pan Tiffenbach se zarazil, když nalezl pokoj prázdný.

„Juli? Juli? Kde jsi?“

Když Julie otce zaslechla, alespoň se jí zdálo, že jí do uší vlétl jeho hlas, přiběhla k oválu. A opravdu ho spatřila. Snad poprvé ve svém životě byla vděčná, že ho vidí.

„Otče? Otče?! Tady jsem! Tady jsem!“ Julie bušila do průhledné stěny, byla přesvědčená, že ji otec musí slyšet nebo vidět, stěna ji odmítala pustit tam, kam patřila, kde chtěla být. Křičela a bouchala, křičela a bouchala, ale otec ji ani neslyšel, ani neviděl.

Pan Tiffenbach přistoupil k zrcadlu a Julie leknutím o krok ustoupila. Díval se přímo na ni, aniž o tom věděl. Zato o tom věděla ona, hleděla do jeho laskavých očí, v nichž se usadil smutek. Zahlédla ho. Cítila ho.

„Otče!“ zavolala, netušila pokolikáté.

Do pokoje přišla slečna Jonesová.

„Děje se něco, pane?“

„Hledám Julii,“ řekl pan Tiffenbach a odvrátil se od zrcadla.

„Před chvílí tu byla, služebná jí přinesla nové šaty,“ podívala se po posteli, kde stále ležely dvě krabice. Jedna s plesovými šaty, druhá prázdná. „Asi se někde prochází v nových šatech,“ usoudila slečna Jonesová.

„Asi,“ připustil pan Tiffenbach.

„Půjdu ji najít.“

„Ne, to není nutné,“ zastavil ji. „Až bude mít náladu, přijde za mnou.“ Odcházel se svěšenými rameny. „Nebo až bude něco potřebovat,“ utrousil sotva slyšitelně a slečna Jonesová se mohla jen dohadovat, zda ta slova opravdu zaslechla, nebo se jí to zdálo.

„Otče!“ zařičela Julie a bušila do stěny s ještě větší intenzitou, ale otce zpět nepřivolala. Mohla jen sledovat, jak se vzdaluje a mizí.

Jakmile opustil pokoj, slečna Jonesová se po něm rozhlédla, nakrčila nos, což Julie dobře postřehla, a odešla také. Potichu za sebou zavřela.

Julie přestala do stěny bušit, chvíli o ni zůstala opřená dlaněmi a hleděla do prázdného pokoje, potom se sesula na zem a rozplakala se. Zůstala sama. Tak jak to mívala nejraději. Jak si to vždy přála.

Jakmile pan Tiffenbach pochopil, že se jeho Julie už nevrátí, pocítil takový nával smutku, až si myslel, že tohle je nad jeho síly. Srdce měl vyprahlé a duši skleslou. Smrt manželky snesl, jelikož měl na paměti, že tu musí být pro Julii, pro svou jedinou dceru, nechtěl se zavřít do svého pokoje, sobecky truchlit a ji nechat jen tak, se slečnou Jonesovou a služebnictvem. Chtěl tu být pro ni.

A teď přišel i o ni.

Po měsíci, kdy dal po Julii bezvýsledně pátrat, vešel do jejího pokoje, jenž zůstal v takovém stavu, v jakém byl to odpoledne, kdy za dcerou přišel naposledy. Dokonce i krabice s šaty, na něž sedaly vrstvy prachu, ležely na její posteli. Když mu zrak padl na zrcadlo, přepadla ho chuť rozbít ho, vzít cokoli, co by mu přišlo pod ruku, a mrštit s tím přímo doprostřed zrcadla, které jako by se na něj šklebilo, jako kdyby se mu vysmívalo. Ale neudělal to. Namísto toho nařídil, aby ho vystěhovali. Stejně tak nařídil vystěhovat celý dům.

Za tři měsíce opustil dům i kraj a zrcadlo nechal odvézt.

Už se nedozvěděl, že ho po cestě odkoupil mladý muž, čerstvý a hrdý otec, jako dárek pro svou nedávno narozenou dceru.

Konec

AKM

Foto: Pixabay