Zrcadlo, zrcadlo – část čtvrtá

Julie strávila u švadleny tolik času, až ho slečna Jonesová přestala sledovat. Výběr látek byl zdlouhavý, stejně tak zkoušení i úpravy. Julie se prohlížela v zrcadle, i když její nové by bylo vhodnější, a neustále se jí něco nelíbilo, proto byla švadlena nucená šaty nově přeměřovat, skládat a špendlit.

Slečna Jonesová během tohoto nudného procesu seděla na nepohodlné židli, o níž si kvůli její tvrdosti myslela, že je jistě určená pouze pro pozadí chudých, a přála si, aby to už skončilo. Ale s každou další hodinou a s každou další nespokojenou poznámkou a novým požadavkem slečny Julie ztrácela naději, že se její přání vyplní.

„Bude to tedy všechno?“ optala se švadlena, když založila upravenou délku šatů, čímž byla zkouška u konce. Doufala v to podobně jako slečna Jonesová.

„Hm…,“ Julie váhala. „Ano, pro dnešek ano.“

Slečnu Jonesovou ta slova dokonale probrala.

„Kdy budou šaty hotové?“ zajímalo Julii, když byla oblečená do svých šatů a chystala se opustit salon.

„Co nejdříve, slečno Tiffenbachová,“ ujišťovala ji švadlena.

„A to je kdy?“ naléhala Julie.

Švadlena se nabádala ke klidu a udržovala profesionální výraz neprozrazující skutečné emoce. „Jedny by mohly být hotové už za týden,“ odhadovala.

„Dvoje.“

„Ale slečno…,“ vydechla švadlena a nechala ústa dokořán.Julie její další slova zarazila pozvednutou rukou. „Můj otec vám platí štědře. Musíte si ty peníze také zasloužit. Nejdříve ušijte ty pro denní nošení a plesové. Ty na vyjížďky na koni počkají.“

„Jak si přejete,“ řekla švadlena schlíple.

„Přesně tak si to přeji.“

Jakmile Julie dorazila domů, zavřela se ve svém pokoji, opomněla vypít si šálek čaje s otcem, který na ni čekal v salonu tak dlouho, až mu jeho šálek vystydl, a čas strávila studováním svého zevnějšku v novém zrcadle.

Následujících sedm dní probíhalo v duchu nabídek a odmítnutí. Pan Tiffenbach se snažil méně pracovat a více se věnovat své dceři, aby ji odškodnil za svou předcházející nepřítomnost. Vymýšlel, co by spolu mohli podniknout. Počasí bylo slunečné a teplé, obloha se ani jednou nezamračila, udržovala si usměvavou, zářivou tvář, pobyt venku byl tedy víc než příjemný.

V pondělí navrhl vyjížďku na koni („Ještě nemám nové jezdecké šaty.“ – „Ale máš staré.“ – „V těch už nemohu jezdit, otče.“ – „Nejsou jenom rok staré?“ – „Už rok a půl!“), v úterý si ji chtěl prozkoušet, aby zjistil, jaké pokroky se slečnou Jonesovou udělala („Moc ses toho nenaučila, Juli.“ – „Nebylo mi moc dobře, otče.“), ve středu zatoužil po procházce („Jsem unavená.“ – „Právě proto bys měla jít na čerstvý vzduch.“ – „Právě proto bych měla být doma, abych se ještě víc neunavila.“), a ve čtvrtek dokonce přišel s návrhem na návštěvu města, kam jezdíval, jen když opravdu musel („Byla jsem tam nedávno.“).

V pátek se po snídani, již strávil opět sám, odporoučel do pracovny, kde se zavřel, aby se pohroužil do papírů, ale po půl hodině procházení ho vyrušilo slabé zaklepání. Bylo jasné, že je to Julie, její decentní klepání bezpečně poznal. Těšilo ho, že za ním zavítala, aniž by on musel zavítat za ní. Ihned všeho nechal.

„Pojď dál, Juli,“ vyzval ji.

„Neruším, otče?“ nakoukla dovnitř.

„Ty nikdy.“

„Mám nápad, co bychom mohli udělat, otče,“ pověděla a posadila se před něj do křesla.

„Sem s ním,“ vyzval ji. Pan Tiffenbach se neodvažoval hádat, co Julii napadalo, ale byl rád, že tentokrát napadlo něco ji, že si dala tu práci, aby popřemýšlela o tom, jak by s ním chtěla strávit čas. V duchu si řekl, že ať ho požádá o cokoli, splní jí to.

„Uspořádejme ples!“ vypískla Julie nadšeně.

„Ples?“

Nadšení pana Tiffenbacha rázem opadlo a zaplavila ho vlna zklamání, neměl chuť zvát do domu velkou společnost, jež mu bude radit, aby se po už pěti letech (teprve čtyřech!) posunul dál, aby se poohlédl po nové manželce a aby víc žil. Nebažil po hostech, kteří budou ukusovat z času, jenž by mohl strávit s Julií o samotě. Představoval si, že ho dcera požádá o něco, co by se týkalo pouze jich dvou, tudíž jakýkoli návrh, jenž by zahrnoval víc jak dvě osoby, ho musel rozesmutnit.

„Juli, a musí to být?“ pohlédl na dceru a nebyl nijak nadšený.

„Nechala jsem si ušít nové plesové šaty,“ připomněla. „Tak je chci ukázat.“

Pan Tiffenbach si povzdechl a rýpl nehtem do stolu, připomněl si, co před momentem slíbil, i když jen v duchu. Pak pohlédl k oknu, a jako kdyby přestal vnímat. Mlčel a zíral z okna.

Julie ztrácela trpělivost, ale opanovala se. Dál se usmívala a vyčkávala.

„Ne,“ hlesl najednou pan Tiffenbach.

Julie se přestala usmívat a zarazila se. „Řekl jste ne?“

„Ano, řekl jsem ne.“

„Ale… proč?“

„Nechci sem zvát společnost, Juli. Přej si něco jiného.“

„Ale já si přeji tohle.“

„Pak ti tentokrát nevyhovím.“

„Vždycky jste mi vyhověl!“

„A to možná byla chyba.“

„Ale to nemůžete!“ vykřikla Julie dotčeně.

Pan Tiffenbach zůstával klidný. „Můžu, jsem tvůj otec.“

„Ale k čemu potom budu mít ty nové šaty?“

„Ukážeš se v nich na jiném plese. Později.“

Julie na otce nazlobeně zírala. Potom se uklidnila a opět se začala ovládat. Křečovitě se pousmála. „Jistě si to rozmyslíte.“

Pan Tiffenbach odmítavě zavrtěl hlavou.

„Určitě si to rozmyslíte.“

„Jak si to můžeš myslet?“

Julie nic neřekla, jen pokrčila rameny a odešla.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay