Každý rok (letos už podvanácté!) si naivně myslím, že mě už v mé práci nic nepřekvapí. Že rozsvěcení vánočního stromku je tradice, kterou máme zmáknutou tak dobře, že nás nemůže rozhodit ani tichá noc, ani hlasitá noc.
A pak přijde ten okamžik, kdy si uvědomím, že v Domově Sulická je prostě vždycky prostor pro malé zázraky. Občas i pro velké komedie :-)!
Než stromeček začne zářit, máme už nazdobený celý dům. Před slavnostním rozsvěcením zazpíváme koledy. Respektive: někteří zpívají, jiní bručí, další se tváří, že zpívají, a pár jedinců zpívá úplně jinou koledu než zbytek. Ale to nikomu nevadí. Důležité je, že v tom jedeme společně, že si užíváme blízkost jeden druhého, že jsou s námi naše rodiny…
A pak jsou tu momenty, které se zapíšou do dějin domova. Jako ta loňská historka v domově pro seniory:
Dcera veze na vozíku svého tatínka, dojatá, hrdá, jemně ho opakovaně nabádá: „Tati, zpívej taky!“
Tatínek mlčí. Očividně není naladěn na tóny Jezulátka.
Chvilka ticha. Ani notička ve vzduchu.
A najednou, zcela nekompromisně a z hloubi srdce (nebo žaludku) tatínek hlasitě zazpívá:
„CHCI KLOBÁÁÁSUUUU!“
A tak jsme si uvědomili, že adventní zázraky mají mnoho podob. A některé dokonce voní po klobásách.
Kromě klobás je mále ale i náš tradiční punč a poctivou zelňačku. Punč zahřeje, zelňačka zasytí a společně tyhle pochoutky vytvoří dokonalé prostředí pro slavnostní moment, ať už je venku mráz, déšť, nebo se na nás snáší jen jehličí ze stromku, který jsme letos opět nainstalovali s lehkým dojetím i mírným rizikem pracovního úrazu.
Když se pak stromek rozsvítí, naše služba je najednou jiná. Slavnostnější. Voňavější. A hlavně lidská, protože v tu chvíli nejsme „jen“ zaměstnanci, klienti nebo rodiny. Jsme společenství lidí, kteří spolu sdílí slavnostní chvíli světla. A občas i spontánní chuť na klobásu.
Možná jsme v tomhle období všichni trochu jiní. Měkčí. Otevřenější. Vnímavější. A je dobře, že to tak je. Advent nám dovolí vidět naši práci znovu jako něco, co má hluboký smysl, možná právě proto, že v ní jsou emoce, vztahy, radost, ale i naše malé příběhy, které se neplánují, ale zůstávají v našich vzpomínkách.
A tak, když se v našich domovech rozzáří první světýlka, já vím, že začíná čas, který nás spojuje.
Ať nám slavnostní nálada vydrží co nejdéle!
Ať vždycky máme dost punče, zelňačky… i klobás.
Ať se povedou vanilkové rohlíčky a najdeme čas sami na sebe v tomto slavnostním čase.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
