Pět plátků pomeranče, část závěrečná

Kapitola třetí

„Tak jsem tady,“ ohlásila se Misty, ještě než se slunce naplno rozhořelo, na rtech jí seděl spokojený úsměv a v čokoládových očích jí blýskalo, jako by do nich někdo nakapal karamel. Po velmi dlouhé době vstávala s jasným úkolem, těšila se, jak opět uvidí Johna Paula a jak mu bude pomáhat, jak bude užitečná a jak nebude sama, jakkoli měla kolem sebe Josefínu s Chloe a Freda.

„Dnes se zase vrátím pozdě,“ promlouvala k nim a omlouvala se, že je celý den nechá samotné. „Tak to tu pěkně hlídejte, aby nám někdo něco neukradl,“ řekla se smíchem a vydala se na cestu.

„Nevěřím, že to říkám,“ začal John Paul a drobnou Misty si prohlížel, jako by ji viděl poprvé, avšak poprvé si všiml, jak neuvěřitelně drobná oproti němu je, jak malé má ruce nebo jak se jí vlní vlasy, jako kdyby si nemohly pomoct, „ale jsem rád, že tě vidím.“ (Když ráno vstával, nemručel u toho jako obvykle ani se nesnažil zůstat v posteli déle, nýbrž vstal, jen co se vzbudil, chvatně posnídal a vyrazil.)

„A já nevěřím, že to slyším,“ kontrovala Misty vesele a rukou si smetla pramen z tváře, kam jí ho vehnal slabý vítr, co se během její cesty na tržiště rozfoukal. „Ty vaše pomeranče jsme včera všechny snědli. Kdyby vám Josefína, Chloe a Fred mohli poděkovat, poděkovali by.“

John Paul mírně natočil hlavu a přimhouřil oči, měl dojem, že mu něco uniklo. „Kdo je Josefína, Chloe a Fred?“ Přísahal by, že o nich slyší poprvé.

„Kočky a pes,“ odpověděla Misty.

John Paul kývl hlavou. „Kočky a pes.“

„Ano, mí přátelé.“

„Ti tři přátelé, se kterými se dělíš o jídlo?“

„Ano,“ potvrdila. „A oni se rozdělují se mnou, jenže mně myši moc nechutnají.“

„A máš i nějaké lidské přátele?“

Misty se dlouze a zamyšleně zahleděla na Johna Paula. „Zatím ne. Ale možná jednoho mít budu,“ pověděla tajemně a pustila se do práce. Než stačila naplnit košík s pomeranči, jež hodlala stejně jako včera nabízet k ochutnání, objevila se u stánku žena s chlapečkem z včerejšího dne.

„Dobrý den,“ pozdravila a Charlie se jí pevně držel za ruku, avšak očima pokukoval po pomerančích. Přemýšlel, který si vybere, až se matka nebude dívat. Rychle se do něj zakousne, a to bude pozdě na to, aby mu ho sebrala. A i kdyby se o to pokusila, byl připravený se rozkřičet.

Misty se při pohledu na ženu rozzářila.

„Dobrý den,“ odpověděl John Paul překvapeně. Snad poprvé se mu stalo, že se k němu nějaký zákazník vrátil.

„Ty vaše pomeranče jsou opravdu vynikající. Všechny jsme je snědli, a tak si jdeme pro další,“ pohladila Charlieho po hlavičce.

„To jsem moc rád,“ usmál se John Paul a začal se činit. „Kolik budete chtít dnes?“

„Počkejte, počkejte!“ ozval se číši ženský skřípavý hlas. Za zády mladé ženy se zjevila stařičká paní o hůlce. „Musí zůstat i pro mě!“ zamávala hůlkou ve vzduchu. Byla to ta paní s láskou k citrusům.

„Dostane se na všechny,“ slíbil John Paul a dal se do díla.

Než nastala doba oběda, John Paul měl dobrou polovinu pomerančů prodanou a poprvé uvěřil tomu, že než den skončí, může prodat i zbytek, nebo alespoň jeho větší část. Spokojeně si pobrukoval a po plném tržišti, kde to hrálo vánočními barvami, vonělo dobrým jídlem a znělo uvolněným smíchem a švitořením a zpěvem vánočních koled malých skupinek koledníků, se poprvé rozhlížel s upřímným úsměvem a lehkostí, která mu odvalila tíhu, jež mu seděla na hrudi.

Najednou zaslechl zakručení.

„Promiňte,“ omluvila se Misty a objala si hlasité břicho, aby ho ukonejšila.

„Ne, to já se omlouvám,“ řekl John Paul. „Počkej tady.“

„Nikam nepůjdu,“ ubezpečila ho Misty. Na to se jí moc třásly nohy i celé tělo. Bylo to z hladu, to už znala. Drobný třas, který nebyl vidět, ale ona ho cítila. Brzy se jí trochu zamotá hlava a udělá špatně, vždy to takhle probíhalo.

John Paul se vrátil ve chvíli, kdy se bála, že se zhroutí, a v podpaží nesl bochník chleba, v pravé ruce svíral salám. „Podrž to,“ podal Misty chleba. Ta k němu přivoněla, ještě byl teplý, takže ji hřál do zkřehlých prstů.

John Paul vytáhl nůž, nakrájel salám a poté i chleba. Tlustý krajíc podal Misty. „Jez,“ poručil.

Misty se do vláčného chleba zakousla a málem se rozbrečela, jak chutnal dobře. Hned se zakousla podruhé i potřetí.

„Nemusíš tak hltat, nesním ti to,“ pokusil se ji John Paul zastavit. Nechtěl, aby se mu udusila.

„Ano,“ zahuhlala s plnou pusou a žvýkala o něco pomaleji.

John Paul nakrájel salám a tlusté mastné kolečko podal Misty. Ta ho nejdřív zkoumala, jako by to byl vzácný poklad, než si ho strčila do pusy plné chlebových drobečků.

„Proč prodáváte pomeranče?“ zeptala se, když polkla a měla v puse prázdno.

John Paul si ukousl kousek salámu. Byl opravdu lahodný, možná by mohl před odchodem z tržitě koupit ještě jeden, peníze na něj vydělal… „Protože je prodával můj dědeček z matčiny strany a pradědeček a bůhví, kdo další v naší rodině. Je to tradice,“ vysvětlil.

„A co váš otec?“

Trvalo, než John Paul promluvil a Misty ho nechala.

„Můj otec mě a matku opustil, když jsem byl hodně malý. Chtěl mou matku, ale nechtěl děti. Když jsem se narodil, radost z toho neměl. A když jsem měl pět, oznámil matce, že odchází,“ vypravoval a před očima se mu začaly tvořit dávné obrazy, o nichž se domníval, že je čas dávno rozmazal.

„Floro, odcházím,“ ohlásil John a napůl byl ze dveří. Nedbal o to, že do domu pouští podzimní vzduch a nechá horko z krbu, aby unikalo.

„Dobře, jdeš na trh? Kdy se vrátíš?“ zeptala se klidně a pokračovala v míchání polévky.

„Nerozumíš mi. Nevrátím se.“

Flora upustila vařečku a zmateně pohlédla na svého manžela. „Asi ti vážně nerozumím,“ připustila. „O čem to mluvíš?“

„Že od tebe a Johna Paula odcházím. Už se nevrátím. Už nechci být otec a manžel.“

Flora zalapala po vzduchu, měla najednou dojem, že se jí ho nedostává, začínalo se jí dělat nevolno. „Jak to myslíš, že už nechceš být manžel a otec?“

„Přesně jak jsem to řekl. Sbohem, Floro. Byl čas – hodně krátký – který byl hezký, a pak hodně dlouhý, který byl nehezký. A ten mi stačil.“ John udělal jeden krok a zavřel za sebou dveře.

Sotva John Paul dovyprávěl, zamrkal, jak ho zapálilo v očích. Nebude plakat, umínil si, nebude plakat kvůli muži, jenž ho nechtěl, nebude plakat kvůli matce, která zemřela dva roky po odchodu otce, nebude plakat kvůli tomu, že je sám, že jedna polovina jeho postele je stále studená. A bude studená, přestože ještě před rokem doufal, že ji bude zahřívat křehké ženské tělo. Zaťal ruku v pěst, jako by v ní mačkal prostěradlo.

„Je to hodně smutný příběh,“ konstatovala Misty a uchopila Johna Paula za volnou ruku.

Ten se na jejich ruce podíval. Pak lehce stiskl Misty prsty. „Děkuju ti. Asi jsi měla pravdu, když jsi říkala, že jsi milá,“ zažertoval.

„Vy jste si myslel, že lžu?“ otázala se, ale usmívala se při tom.

„Trochu ano.“ Pohlédl na ni. „A jaký je tvůj příběh?“

Misty nakrčila čelo. „Taky není veselý,“ varovala ho.

„Opak by mě překvapil,“ dloubl ji do ramene.

„Můj tatínek a moje maminka se měli rádi a byli spolu dlouho, trvalo, než jsem se narodila, a když už jsem konečně přišla na svět, tak tatínek z něho odešel. Jak mi vypravovala maminka, nechtělo se mu, ale nemoc se ho neptala. Prostě si ho vzala. Jenže maminka později onemocněla taky. Dávala na mě hrozný pozor, ale zapomněla dávat pozor sama na sebe. A tak jsem zůstala sama. Měla jsem babičku…,“ Misty se zahleděla kamsi do neurčita. Vybavila si stářím pokroucenou tvář, malé šedivé oči, které se neuměly dívat vlídně, a rty, které neuměly vypouštět milá slova.

„Moje dcera mě nikdy neposlechla,“ řekla jedno odpoledne, kdy si nechala Misty zavolat do salonu, aby si s ní promluvila, nebo spíš aby jí sdělila stanovisko, ke kterému dospěla. „Vždy si dělala, co chtěla. Vzala si, koho chtěla. To jsem jí nikdy neodpustila. Byl tak bezvýznamný!“ Ani nedokázala vyslovit jméno otce Misty. „A jak dopadla?“ naklonila se k Misty, jež před ní vyděšeně stála a poslouchala všechny ty nepěkné věty, slova se do ní zabodávala jako střepy. Ovanula ji dechem, který byl cítit po whisky, její malé slabosti, která s věkem přerostla ve velkou slabost. „Jsi jeho krev. Jsi mu tak podobná,“ řekla s neskrývaným znechucením a narovnala se. „Nejsi moje vnučka,“ prohlásila rozhodně. „Nebudu se o tebe starat. Budeš to muset zvládnout sama.“

Misty si odloupla chlebový drobeček a položila si ho na jazyk. „A tak mě vyhodila ze svého domu. Nechala mě, abych si vzala nějaké šaty a koláče, ale nic víc.“

John Paul Misty po celou dobu poslouchal mlčky, a jak v líčení svého příběhu pokračovala, vzdouval se v něm obrovský vztek. Jak může někdo vyhodit malé dítě? Jak se může odmítnout postarat o vlastní vnouče, když mu může nabídnout pohodlný život?

„Je to strašné,“ zamumlal sotva slyšitelně. Chvíli váhal, ale nakonec Misty vzal kolem ramen a přisunul si ji k sobě.

„Nesmutním kvůli tomu,“ řekla a podívala se na něj, aby viděl, že má suché oči. John Paul jí věřil. „Po rodičích se mi stýská, ale po mé babičce ne. Neznám ji, nikdy jsme ji nenavštěvovali, protože si to nepřála, takže je to pro mě cizí osoba. Když mě vyhodila, zabolelo mě to, ale jen trochu a jen na chvíli. Spíš mě mrzelo to, co prohlašovala o mém otci a matce.“

„Nebylo pěkné to, že tě vyhodila, ani to, co říkala.“

Misty mávla rukou a raději si přikousla chleba. „Máte ještě salám?“

John Paul ukrojil nové kolečko. „Tu máš,“ podal ho Misty.

„Chtěl jste prodávat pomeranče?“ vrátila se k původnímu tématu jejich debaty.

John Paul se ohlédl za sebe, na všechny ty pomeranče, co ho provázely celý život, co mu osvětlovaly cestu, která ho zavedla až sem, sem na tržiště a k Misty. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ přiznal a byla to pravda. Jakmile dospěl do věku, kdy mohl být rodině užitečný, dědeček, jenž zůstal s rodinou poté, co ji jeho syn opustil, aby tak částečně odčinil jeho počínání, ho začal brávat s sebou na trh, aby se přiučil a připravil na to, co jednou bude dělat sám.

„Čím dřív začneš pracovat, tím dřív začneš vydělávat,“ opakoval mu několikrát za den a pokaždé ho u toho lehce praštil do čela, snad aby mu to opravdu vtloukl do hlavy.

„Já vím, už jste mi to dnes jednou říkal. A včera taky,“ pravil John Paul a třel si místo, kam ho dědeček zasáhl.

„Vím, že jsem ti to říkal, nezapomněl jsem. Ale taky nechci, abys na to zapomněl ty. A proto ti to budu opakovat, dokud budu moct.“ Opakoval mu to ještě dobrých deset let, než se jedno letní odpoledne, kdy slunce žhnulo obzvlášť silně, vysoušelo řeky i lidi a vítr se ani nehnul, zhroutil, zalapal po dechu a bylo po jednom životě.

„Nenapadlo vás to?“

„Ne, bral jsem to tak, že když to dělal můj dědeček, já to budu dělat taky. A on to vnímal stejně. Co bych dělal jiného?“

„To nevím. Ale vy byste mohl. Nebo měl.“

„Jsem spokojený.“ A opravdu to cítil, což ho překvapilo.

„Ale předtím jste moc spokojeně nevypadal,“ namítla Misty. „Spíš smutně a… odevzdaně. Jako by vás nic nebavilo a lidi vás štvali.“

„Asi to tak bylo,“ dovolil si přiznat a zakrojil nůž do salámu. Polovinu ho už snědli.

Misty pozvedla obočí. „Minulý čas?“

John Paul se ušklíbl. „Pořád to tak trochu je,“ poopravil své tvrzení. „Ale… Popravdě je mi občas smutno. Loni jsem měl snoubenku,“ pověděl, aniž by plánoval, že bude mluvit zrovna o tom, co ho stále mrzelo a bralo mu veškerou pohodu. „Jmenovala se Sofie a byla krásná. Těšil jsem se, jak povedeme rodinný život, že touhle dobou třeba už budeme tři. Vypadala, že je se mou šťastná, ale asi tak opravdu jen vypadala. Po dvou měsících si své ano rozmyslela a změnila ho na ne.“ Ztichl.

„To od ní nebylo moc moudré,“ ozvala se Misty.

John Paul se uchechtl. „Ne, to nebylo,“ souhlasil. „Občas je mi smutno,“ zopakoval. „Jako asi každému. A zvlášť o Vánocích,“ vyznal se ze svých křehkých pocitů a pohlédl před sebe. Sledoval mladou dvojici. Ženu, jež nespouštěla zrak z muže, který ji doprovázel. Dívala se na něj tak, jako kdyby žádní jiní muži neexistovali. Po chvíli přesunul zrak ke dvěma chlapcům, kteří se v legraci pošťuchovali a dobírali si jeden druhého. „Vánoce. Rodina. Přátelé. Lidé se navzájem navštěvují, nakupují dárky, obdarovávají jeden druhého. Já nemám koho.“

„Ale to přece není pravda,“ namítla Misty. „A co já?“

John Paul se na Misty zkoumavě zadíval a pohladil ji po tváři. Opravdu měla čokoládové oči. „Tvoje oči mi připomínají oči mé matky,“ řekl náhle. „Když onemocněla, potřebovala léky, ale ty byly hodně drahé, a tak jsem začal krást, abych na ně sehnal peníze. Ty, co jsem si poctivě vydělal, nestačily.“

„A proč v tom pokračujete, když tu dávno není?“

John Paul stáhl ruku z Mistiny tváře a pohledem zabloudil do chumlu lidí, co se před ním splétal. „Snad kvůli nespravedlnosti, co na světě vládne. Z hněvu, na všechno a na všechny.“

Misty mu položila ruku na rameno. „Už chcete jít domů?“ otázala se, avšak John Paul měl dojem, že se ho ve skutečnosti ptá na něco jiného.

„Ani ne,“ přiznal. Čekal ho prázdný domek, chladná postel, vyhaslý krb a studená plotna. Ne, ještě nechtěl jít domů.

„Pak vás zvu na návštěvu!“ zvolala Misty a oprášila si ruce od chleba.

„Josefíno, Chloe, Frede, máme návštěvu,“ zahlásila po příchodu svým čtyřnohým přátelům. Ti se kolem ní sběhli, očichávali ji a návštěvu byli ochotni přijmout, zvlášť pokud s sebou přinesla i jídlo.

John Paul se zatím rozhlížel po slepém koutu ulice. Byl tmavý, vlhký a neútulný, jak jen kout ulice může být. Na dvou místech byly navršené kupy odpadků a na jiném místě cosi zapáchalo a hnilo.

„Tady opravdu přebýváš?“ zeptal se zděšeně.

„Jsou i horší místa,“ konstatovala Misty.

„Ale rozhodně i lepší.“

„O tom se přít nebudu.“ Misty poupravila navršenou slámu, aby se na ni mohl John Paul posadit. Jinak by musel vzít za vděk zablácenou a vlhkou zemí, a to by mu jeho kalhoty nepoděkovaly. „Asi jsem měla před vaší návštěvou uklidit, ale i kdybych to udělala, nebylo by to poznat.“

„Tady nezůstaneš,“ řekl John Paul rozhodně, jako by nic neřekla.

Misty na něj vykulila oči. „Zůstanu. Nemám jiné místo. Víte, ten výběr není moc široký. A já jsem náročná, jen tak nějaká ulice se mi nelíbí. A tady na tuhle,“ máchla za sebe rukou, „jsem už zvyklá.“

„Zato já mám dům dost velký na to, aby se v něm našlo místo pro jednu dívenku,“ vyhrkl. Možná si ani neuvědomil, co Misty zrovna nabídl.

Misty na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Co? Ano, právě jsem ti nabídl bydlení,“ řekl, aby ji ujistil o tom, že ví, co prohlásil. Najednou mu to připadalo přirozené a logické, vzít ji k sobě domů, do tepla a sucha. „Ovšem nebudeš to mít zadarmo, budeš mi pomáhat.“

„Budu s vámi prodávat pomeranče?“ málem vypískla.

„Ano, protože je prodám jedině s tebou. Sám si nevystačím.“ Pravdou bylo, že si sám vystačit nechtěl. „K balení asi nic nemáš?“

Misty si odkašlala. „Na někoho jste zapomněl,“ připomněla mu a oči vyhledala Josefínu s Chloe a Fredem. Josefína si v rohu u slámy lízala packu, jako by jí všechno bylo jedno, avšak Chloe s Fredem střídavě sledovali Misty a Johna Paula.

„Dobrá,“ rozhodil ruce, „tak pro jednu dívenku, dvě kočky a jednoho psa,“ opravil svůj výčet.

Pomohl Misty na vůz, kde měl naložené pomeranče, nechal kočky a psa, aby se taky pohodlně usadili, a pustil se na cestu ke svému domu, která vedla přes polovinu města, tu hezčí polovinu města, do hezčí ulice, než v jaké přebývala Misty, avšak nijak pompézní.

„Tohle je váš dům?“ zeptala se Misty užasle, když zastavil před menším bílým domem, vypadal tak útulně a upraveně, až se na něj nemohla vynadívat. Připadal jí mnohokrát hezčí než obrovský a chladně působící dům její babičky.

„Ano, je,“ potvrdil John Paul a zamířil do dvora.

Chvíli trvalo, než uschoval prázdné bedny a košíky a malý zbytek pomerančů, ale jen co byl se vším hotov, pustil Misty i zvířata do domu. Roztáhl těžký závěs, aby do místnosti vpustil světlo a rychle rozpálil oheň.

Zamnul si ruce. „Za chvíli se budeme pěkně ohřívat.“

Josefína s Chloe se líně položily ke krbu a Fred vyhledal tmavý kout, kam se schoulil a sledoval dějí kolem.

„Kde máte vánoční stromeček?“ Misty zkoumala místnost bez ozdob. Jeden by nepoznal, že se blíží Vánoce.

„Nekoupil jsem ho. Nemyslel jsem si, že ho budu potřebovat. Ale… Můžeme to zítra napravit,“ slíbil. Najednou si neuměl představit, že by mohl Vánoce prožít bez vůně jehličí.

Misty obešla místnost, a když skončila s prohlídkou, vyšplhala se na postel. Byla velká a pohodlná, matrace se pod její vahou trochu prohnula. John Paul se po Misty otočil a chvíli na ni koukal.

„Copak?“ zeptala se, protože upřenému pohledu Johna Paula plně nerozuměla, avšak vnímala ho jako laskavý.

John Paul přistoupil k posteli a uhladil zmuchlaný kousek prostěradla.

„Nicpak,“ pověděl tiše a napadlo ho, že je v domě mnohem útulněji, než tomu bylo ráno.

„Opravdu tu můžeme zůstat?“ ujišťovala se Misty. „Nebo je to pozvání na jeden čaj?“

„Je to pozvání na nekonečné množství čajů,“ pravil John Paul.

„Tak bychom si první mohli uvařit hned, co vy na to?“ navrhla Misty a sklouzla z postele. „Máte hlad?“ dotázala se. Nenechala však Johna Paula odpovědět a z misky na stole vzala jeden pomeranč, odstranila pevnou kůru, oranžová šťáva jí ulpěla pod nehty a zalepila prsty, a odlupovala jeden plátek po druhém.

„Kdo si dá pomeranč?“ položila všem otázku, na niž existovala jen jedna odpověď. Všichni.

Posadila se na zem, jak byla zvyklá, a tím k sobě přivolala Josefínu s Chloe i Freda. „Jeden pro tebe, jeden pro tebe, jeden pro tebe,“ položila před každého malý kousek, „jeden vám, Paule,“ natáhla k němu ruku. John Paul si od ní pomeranč vzal. „A poslední pro mě.“

„Máme hodně pomerančů,“ upozornil ji, že každý může mít svůj vlastní.

„A taky je sníme a k tomu budeme pít čaj!“

KONEC

AKM