Byla jednou malá dívka jménem Klára, která si přála mít vlastního sourozence. Její matka a otec jí vždy říkali, že až budou připraveni, dostane brášku nebo sestřičku. Klára však netrpělivě čekala a snila o tom, jaké to bude mít malého brášku nebo sestřičku.
Jednoho dne se matka a otec vrátili domů s velkou novinkou. Přivedli malé miminko, chlapečka, kterého pojmenovali Tomáš. Klára byla nadšená a hned se chtěla o svého nového sourozence postarat. Pomáhala s přebalováním, zpíváním písniček a uspáváním.
S každým dnem si Klára stále víc uvědomovala, jaká je zodpovědnost mít malého brášku. Naučila se být trpělivá a starostlivá. Klára a Tomáš spolu trávili spoustu času a postupně se stali nejlepšími přáteli. Klára byla šťastná, že má takového krásného malého bratra.
A tak Klára zjistila, že mít sourozence je něco úžasného. Měla novou rodinnou radost a naučila se mnoho důležitých věcí o lásce, péči a trpělivosti. Její přání se stalo skutečností, a byla připravena na všechny výzvy, které jí život přinesl.
Autor a foto: Nela Vávrová
-480x270.jpg)
Kdyby to vždy mezi sourozenci fungovalo takto pěkně, bylo by to skvělé. Sourozenci si můžou pomáhat a být si oporou. Jen je škoda, že to neplatí vždy a u všech.
No jsou etapy zivota, takto jsem to mela ja s bratrem, nekdy jsou mesice, etapy, roky kdy ma puberta a nenavidi se, naschvaly, pak prijde zase doba kdy se podporuji, kdy vi, ze si zbydou jako jedna rodina…
To až s těmi přibývajícími roky. Jak píšeš, bývají doby, kdy sourozenci pospolu nedrží. A pak ona, když nastane doba, kdy si uvědomí, že si zbydou. A rodina, aspoň ta nejbližší, by spolu měla držet. Bohužel to v mnoha případech neplatí.
a to je pravda…Anetko, někde to mezi sourozenci vře, závidí si, předhánějí se v lecčems, atd…
No právě, a je to smutné. Taky jsou případy, kdy na sebe sourozenci žárlí, protože jedno dítě rodiče milují víc než druhé. Vůbec to pak ani jednomu z dětí nesvědčí.
Hezký příběh, díky Neli 🙂
Za málo.