Nekonečné námluvy svobodného pána Arthura Hilla, část závěrečná

Kapitola pátá

Měsíc po návratu Wanderbyových se Sachsen House roztančil a rozzářil jako polárka. Ze všech oken mířily do krajiny jako bajonety kužely světla. Mezi pozvanými hosty byl i Arthur Hill (jeho matka do společnosti nechodila pět let), a když zahlédl uspokojivý počet mladých dam, s nimiž zatím neměl tu čest mluvit, v duchu zajásal a s radostí vkročil do sálu, v němž to šustilo a švitořilo.

Nezdržoval se a k prvnímu tanci vyzval jistou slečnu Steelovou, ale ta byla ráda, že může odmítnout, protože je již zadána, a tak se přesunul k slečně Rootové, kterou matka, šokovaná, že s ní mluví pan Hill, nestačila zadržet, jelikož byla na opačném konci sálu, a než k ní doběhla, taneční páry byly nastoupené na parketu a hudebníci spustili.

Arthur Hill se okamžitě po prvních tónech dal do vychvalování šatů slečny Rootové, ale pro začátek pouze pronesl, že jsou hezké, nikoli krásné ani překrásné, na to bude čas později. Slečna Rootová během tance vyděšeným pohledem hledala svou matku a byla ráda, že na ni její spolutanečník sype takové množství lichotek, že si vystačí pouze s decentním úsměvem a občasným „děkuji“.

Po doznění hudby k dvojici okamžitě přichvátala paní Rootová.

„Pane Hille, tančil jste úžasně!“ řekla s co nejmilejším úsměvem.

„Och, madam, děkuji, ale to spíš platí o vaší dceři!“ zapýřil se.

„Ano, ano, ale víte, má Dolly mi sdělila, že se dnes necítí příliš dobře, a tak když dovolíte, bude nejlepší, když se půjde posadit.“

„Och, o tom jsem neměl nejmenší tušení!“ obrátil se na slečnu Rootovou. Ta si těžce povzdechla a chytla se matky za ruku, jako kdyby měla omdlít.

„Asi by bylo nejlepší, kdybych šla na vzduch,“ řekla tiše.

„Smím vás doprovodit? Nebo vám přinést něco k pití?“ nabídl se Arthur Hill a už by odcházel pro pohár, ale paní Rootová ho zadržela.

„To není třeba, myslím, že se půjdeme projít na čerstvý vzduch. Ten mé dceři udělá nejlépe,“ navrhla, a než se stačil Arthur Hill nabídnout jakožto doprovod, paní Rootová svou dceru odtáhla.

Arthur Hill zůstal stát uprostřed tanečního parketu, a kdyby ho neodehnaly taneční páry rovnající se do řad na další skladbu, asi by tam zůstal.

„Dovolíte?“ popostrčil ho jakýsi gentleman a Arthur Hill poslušně ustoupil do pozadí. Sledoval taneční páry a vyhlížel, k jaké osamocené dívce by se mohl přidat. Při svém pátravém pohledu zavadil o světlovlasou drobnou dívku v krémových šatech, o níž si byl jistý, že musí být slečna Wanderbyová. Tentokrát se nemohl mýlit! Tančila s panem Blakem, a když očima zabloudil o pár centimetrů dál, postřehl, jak je tento pán hlídán pozorným zrakem paní Morisové. Oznámení o zasnoubení její dcery Emily bylo očekávané a nepřekvapivé, a přesto dokázalo slečnu Jimsonovou uvést do stavu deprese, jak šeptaly ozvěny hlasů po celém hrabství (proto vynechala i tento ples).

Skladba dozněla do své poloviny a Arthur Hill si stále vybíral, přestože v sále sedělo jen pět mladých slečen, ovšem po prvním pohledu bylo zřejmé proč, a on zvažoval, která z nich je nejméně nehezká, když se za ním ozval mužský hlas.

„Jmenuji se Eduard Wanderby,“ přistoupil k němu vytáhlý mladík s vlasy v barvě krému.

„Těší mě, pane Wanderby. Jsem Arthur Hill.“

„Ach tak, už jsem o vás slyšel!“ vyprskl a poplácal Arthura Hilla po rameni, jako kdyby byli dávní přátelé.

„Doufám, že jen to dobré?“ zeptal se a nejistota mu svírala hrdlo. Připomněl si setkání se slečnou Leedovou. Ještě teď se styděl za svůj omyl. Slečnu Leedovou samozřejmě to odpoledne doprovodil až do Sachsen House a po celou namáhavou cestu doufal, že se mu třeba poštěstí, bude pozván na čaj jako poděkování, ale již v zahradách narazili na mladého a na první pohled silného zahradníka, který se okamžitě nabídl, že slečnu do domu dovede, aby se pán dál nenamáhal.

„Samozřejmě!“ přitakal Eduard Wanderby a nevypadalo to, že by chtěl něco dodat. Hrdlo Arthura Hilla se uvolnilo.

„Co říkáte mé sestře?“ zeptal se Eduard Wanderby a zrakem padl přesně na tu světlovlasou dívku, již si před okamžikem sám Arthur Hill prohlížel.

Mezitím, kdy Eduard Wanderby čekal na hodnocení své sestry, prošel kolem obou mužů sluha s podnosem, čehož on využil. Uchopil do obou rukou sklenice s vínem. Ani jednu Arthuru Hillovi nenabídl.

„Je hezká,“ odpověděl Arthur Hill.

„Jste stručný! Nemáte k tomu co víc říct?“ dorážel na něj Eduard Wanderby a přihnul si z jedné sklenice, vyprázdnil ji na jeden lok.

Arthur Hill na něj zůstal ohromně civět.

„Jakékoli poklony budu raději adresovat přímo oslavenkyni,“ dodal, když se Eduard Wanderby pustil se stejnou chutí do druhé sklenice.

„Na poklony ženy slyší nejlépe,“ řekl a otíral si ústa se stopou červeně. „Chcete-li si nějakou ženu získat, stačí dobře mířená lichotka a máte ji, kde chcete.“ To už Arthuru Hillovi skoro šeptal do ucha, jako kdyby byli dva spiklenci plánující zločin.

„Mluví z vás zkušenost?“

„Řekněme, že jsem si v tomto oboru osvojil jistou dovednost a mohl bych se pochlubit několika úspěchy. Ale jsem džentlmen.“

„Jistě. Chápu.“

„Slyšel jsem, že i vy jste v lichotkách přeborník, tak by vám něco takového nemělo dělat problém.“

„No, nevím, nevím,“ pronesl pochybovačně Arthur Hill. „Občas mě snad napadne něco, co je zrovna pro danou situaci vhodné, ale…“

„Jen nebuďte tak skromný! Mužům skromnost nesluší. Ta je vyhrazená pro ženy,“ řekl Eduard Wanderby a odpotácel se pryč.

„Od mladého pána raději dál!“ ozval se za Arthurem Hillem varovný hlas.

Arthur Hill se otočil a spatřil před sebou asi stejně starého mladého muže.

„Jmenuji se James Knachabulse,“ představil se.

„Ach ano, už jsme měli tu čest!“ myslel si Arthur Hill, ale popravdě – muže si do paměti neukládal, aby mu nezabíraly místo pro potenciální snoubenky.

„Opravdu?“ pan Knachabuls nevypadal, že by ho nejistý výraz Arthura Hilla přesvědčil, ale rozhodl se, že ho nebude trápit. „Nu, to je jedno,“ mávl rukou. „Už jste mluvil se slečnou Wanderbyovou?“

„Želbohu zatím ne,“ řekl teskně Arthur Hill a zklamání na něm bylo znát. Koutky mu spadly a v očích jako by na chvíli zhaslo světlo. Slečna Wanderbyová nevynechala ani jeden tanec, a tak neměl příležitost, aby jí řekl, že její šaty jsou nejnádhernější ze všech a její účes velmi módní.

„Jen se nebojte, však se během večera jistě dočkáte,“ uklidňoval ho James Knachabuls.

„Vy už jste se dočkal?“

„Ano, ale nijak jsem o to neusiloval. Jsem šťastně zasnouben!“ pochlubil se a zklamání Arthura Hilla se prohloubilo, obtočilo se kolem jeho vnitřností jako had a křečovitě je sevřelo.

„Á, tam je má vyvolená!“ zvolal pan Knachabuls  a jeho obličej vypadal jako rozzářená svíčka.

Arthur Hill následoval směr jeho zraku. Ano, o slečně Edith taktéž uvažoval jako o případné paní Hillové, ovšem jak se zdálo, ona nikdy neuvažovala o něm jako o svém manželovi. Když býval ještě hostem v její rodině, v duchu se rozhodoval, která ze dvou nejstarších dcer paní Morisové je hezčí a má více vyhovující povahu (obě byly panovačné a nebylo těžké je urazit nebo jim naopak polichotit). Jenže než stačil tuto hádanku rozluštit, paní Morisová ho s pomocí hospodyně vymetla jedno odpoledne, kdy se z nebe spouštěly provázky deště, z chodby a dveře za ním zabouchla tak rychle, až mu v nich zůstal kus pláště. Chudák Arthur Hill, v provlhlém oblečení a s novou skladbou znehodnocenou deštěm, na jejich dveře bušil deset minut, dokud se neuráčily mu otevřít.

„To vám to musíme dát písemně?“ vyštěkla na něj hospodyně a zůstala na Arthura Hilla ohromeně zírat, jelikož ten, jakmile otevřela dveře, ztratil rovnováhu, jak se snažil svůj plášť vysvobodit z kousnutí dveří, a ustlal si na bahnité zemi.

„Takže jste to pochopil?“ ujišťovala se hospodyně a bez odpovědi znovu práskla dveřmi.

„Blahopřeji vám,“ pronesl Arthur Hill. Pan Knachabuls mu poděkoval a zamířil ke své nastávající.

Arthur Hill zůstal opět osamocen. Když kolem něj protančila slečna Wanderbyová, upamatoval se na slečnu Leedovou a ihned se rozhlédl, zda ji někde neuvidí. Vydechl si, že v chumlu tváří ta její chybí.

Pocítil potřebu napít se vína, přestože ho často nepil. Při nejbližší příležitosti se chopil číše a neuváženě vypil naráz polovinu červené tekutiny, namísto aby jen smočil rty.

Hudebníci se připravovali k páté skladbě večera a Arthur Hill hledal partnerku. Opět ji nenašel, a tak dopil zbytek a nápoj mu tak zachutnal, že hmátl po dalším. Po čtvrté sklenici byl schopen napodobit Eduarda Wanderbyho a zbavit ji obsahu na jeden lok. S pátým přídavkem pomalu couval sálem, lehce se u toho smál a hlavu měl mírně skloněnou, takže se nedíval kolem sebe. Najednou zády do kohosi narazil. Otočil se, aby se omluvil, ale zavrávoral a obsah své sklenice vychrstl na ty nejnádhernější šaty večera.

Strnul s pusou dokořán. A s ním zmrzl celý sál. Hudba ustala, nohy tanečníků se přestaly pohybovat a ústa jiných konverzovat. Nastalo nervózní ticho. Všechny oči měly nyní jeden cíl, mířily na Arthura Hilla jako hrot šípu na střed terče.

Před Arthurem Hillem stála slečna Wanderbyová, ruce roztažené jako ptačí křídla, a dívala se, jak se jí na hrudi rozpíjí červená skvrna.

„Hádám správně, že tohle nebylo schválně?“ promluvila slečna Wanderbyová jako první. „Jinak bych si musela myslet, že jste mi tímto chtěl dát najevo, jak moc se vám mé šaty nelíbí.“

Přítomné rozvlnil lehký smích.

„An… an… ano,“ souhlasil stále otřesený Arthur Hill. Když si vedle slečny Wanderbyové všiml i slečny Leedové, bylo mu ještě hůř, a když s námahou rozluštil v jejích očích upřímnou lítost, nejraději by se rozpustil.

„Ano, že to nebylo schválně, nebo ano, že se vám moje šaty nelíbí?“ netušila slečna Wanderbyová.

„A… ano,“ zablekotal, nebyl schopný nic jiného dodat. V hlavě se mu ozýval jakýsi hlas a mumlal cosi o pěkných, ne, o nádherných šatech, ale žádná slova mu z úst nevycházela. Jen mlčky sledoval hrudník slečny Wanderbyové s krvavou skvrnou jako po zásahu kulkou.

„Pane Hille?“

Nereagoval.

„Pane Hille?!“

„Ano?“ zvedl hlavu.

„Omluvíte mě?“ Slečna Wanderbyová se k němu obrátila zády.

„O… ovšem,“ vysoukal Arthur Hill, ale to už byla slečna Wanderbyová pryč.

To byly další nepovedené námluvy.

Konec

AKM