Nekonečné námluvy svobodného pána Arthura Hilla, část druhá

Kapitola třetí

Oním ubohým mužem, o němž vedly zmíněné dámy rozhovor, byl Arthur Hill a byl to svobodný mládenec, který se pokoušel přestat být svobodným mládencem, což byl úkol, který se mu začínal po sedmi letech neúspěšného namlouvání jevit složitější a těžší.

S hledáním manželky začal těsně po dvacátých narozeninách, aby (obdobně jako paní Williamsová) nic nepromeškal. Myslel si, že ve svém věku již bude starým ženáčem s aspoň dvěma dětmi, nikoli mužem bez manželky, ba dokonce snoubenky.

Žil v docela velkém a pěkném domě (to na něm bylo lákavé) se svou ovdovělou matkou (to bylo méně lákavé) s pevným zdravím (to nebylo lákavé vůbec) a pianem, které mu jeho otec zakoupil coby vánoční dárek v době, kdy se malý Arthur pokoušel stát nejlepším hudebníkem v celém hrabství. Brzy mu však došlo (jeho otci ještě dřív), že něco takového se nikdy nestane (ve společnosti tvrdil, že před hudbou dal přednost rodině, které se chtěl věnovat nadevše, a to by mu hudba znemožňovala, ta by ho potřebovala celého). Nulový talent ani nedostatečně dlouhé prsty mu ale nezabránily, aby na piano nebrnkal každý den. Služebnictvo muselo toto vrzání přetrpět, zato jeho matce nevadilo ani v nejmenším. Již několik let byla hluchá, což byla skutečnost, kterou mu zamlčela, a Arthur si nic neodvodil ani z toho, jak na ni muselo služebnictvo křičet. A tak když se synem pobývala v salonku a on byl jako obvykle usazený u piana (pokud zrovna neseděl v něčím salonku a nelichotil nějaké mladé slečně), usmívala se na něj a pohledy i slovy ho pobízela, aby hrál dál.

Stejně tak ho povzbuzovala v hledání manželky, třebaže nijak přehnaně, v tomto směru na něj netlačila. Měla dědice, a tak jí zbytek příliš nezajímal.

Arhur Hill už ani nepočítal, kolika dívkám či mladým ovdovělým dámám se dvořil. Opravdu se divil, že doposud nebyl úspěšný, poněvadž si na počátku zakázal být vybíravý, a tak na svou budoucí manželku neměl speciální požadavky. Snad aby nebyla úplně ošklivá, jen trochu, a aby nebyla chudá, to raději ani trochu. Sám sice nebyl chudý, takže by mu spojení s chudou dívkou nemuselo překážet, ale byl toho názoru, že by si měl přeci jen vybrat dívku jemu bližší a rovnocennější, s jasným původem a příjemně vysokým věnem.

První nezdar zaznamenal záhy. Stalo se to na jednom veřejném plese, kde se mu zalíbila dívka, na jejíž jméno si po šesti letech nemohl vzpomenout. Byla krásná, v hezkých šatech a s usměvavou tváří. Ten večer byla asi nejkrásnější dívkou v sále, a to byl závěr, ke kterému došel nejen Arthur Hill, ale i další mladíci, jejichž zrak jim dobře sloužil (ať byli svobodní či ženatí, ti první byli okouzleni otevřeně, ti druzí potají). Požádal o představení a onu dotyčnou později prohnal v kole dvakrát, zatímco jiným věnoval buď jeden tanec, nebo žádný. Ovšem jaké zklamání ho čekalo! Slečna měla sice pohlednou tvář, ale zato nebylo známo, kdo byli její rodiče, a peněz měla tak málo, až nemusela mít žádné. (Tohle si nahlas šeptaly starší ženy, jejichž dcery mladá slečna nechtěně zastínila, tudíž nic z toho nemusela být pravda, avšak to Arthura Hilla ani na vteřinu nenapadlo. Jakmile tohle zaslechl, bylo jasno.)

A tak se poroučel.

Poté následovaly další nepodařené pokusy a po každém z nich Arthur Hill složil novou skladbu, kterou hrával své matce. Její úsměv a souhlasné pokyvování hlavou ho vždy povzbudily!

Proto doufal, že by mu nové námluvy se slečnou Williamsovou mohly vyjít. Sice měla blíž k ošklivce než krasavici, ale byl ochoten přimhouřit obě oči, a dokonce v její tváři hledat alespoň nějaký rys, díky kterému by mu náhle zkrásněla, a pohled na ni by nebyl tak nepříjemný. Navíc neměl rád koně, od malička se jich bál a vyhýbal se jim, jak jen mohl. Ovšem když se pohyboval ve společnosti slečny Williamsové, vždy si na ně vzpomněl, na ta velká, frkající a nebezpečně kopající zvířata. To se pak věnoval zaplašení takových myšlenek a nejvíce mu vyhovovalo, když slečna Williamsová hrála na klavír, on stál po jejím boku, otáčel jí stránky a díky tomu na ni neviděl.

Když se mu skoro podařilo nejen potlačit myšlenky na čtyřnohá zvířata, ale i si s úspěchem namluvit, že její nos, tak dlouhý, až se skoro dotýkal její brady, má své skryté půvaby, paní Williamsová mu oznámila, že se již nemusí obtěžovat s návštěvami.

Byl šokován a zarmoucen a jemně se otázal, zda je slečna Lydie zasnoubena, a pokud ano, je svolný k jiné alternativě. I druhá nejstarší Clara by mu jistě byla dobrou ženou (navíc mu ničím nepřipomínala koně, tudíž by vedle ní mohl spát s větším klidem). Avšak paní Williamsová o ničem takovém nechtěla slyšet ani diskutovat.

Další den mu slečna Williamsová vrátila všechny jeho skladby. A to byl konec dalším nepovedeným námluvám.

Kapitola čtvrtá

Jedno zvlášť vyprahlé odpoledne, kdy slunce hrabství mučilo od brzkého rána, se na nádvoří panství Sachsen House slétli sloužící, vyrovnali se do úhledné řady a přivítali pana a paní Wanderbyovi, jejich syna Eduarda a dceru Catherine.

Wanderbyovi byli zámožná rodina, a proto nesmírně oblíbená. Dokonce měla společnost určité pochopení pro to, že se jim moc nevyvedl syn Eduard. Byl sice hezký a měl peníze, což by mělo být dostatečně oslňující samo o sobě, ovšem jeho pověst byla v jeho dvaadvaceti letech natolik pošramocená, že si dívky z počestných rodin dávaly pozor, aby se mu nepřipletly do cesty (jejich rodiče o to víc, tady jejich veškeré pochopení mizelo), takže měl na výběr jen z těch méně počestných nebo otevřeně nepočestných. Jeho matka byla ale dostatečně výřečná a schopná, a nebylo tedy pochyb, že si v budoucnosti se svým synem poradí a sežene mu vyhovující nevěstu.

Zato mladší Catherine byla drahoušek, přiměřeně kouzelná a díky svému mládí svěží, se sladkými způsoby a jemnou myslí. Dívka bez poskvrny vítaná na plesech i večeřích, kam byla zvána od chvíle, co přijela do hrabství.

„Pro pana Hilla hotové požehnání. Jistě je už na cestě za panem Wanderbym,“ utrousila paní Morisová, jakmile se zvěděla o příjezdu starých známých. (Wanderbyovi cestovali po Evropě, ale po půl roce se jim zastesklo po domově a celodenním komfortu, tudíž se rozhodli, že je čas na návrat.) Paní Williamsová za ní s novinkou běžela od paní Jimsonové, která se o Wanderbyových pro změnu dozvěděla od paní Blakeové, jež se o navrátilcích doslechla v krámu pana Brandla.

„Ano, k jejich smůle mají dceru na vdávání,“ poznamenala paní Williamsová a zalitovala, že je tomu tak. Přestože pro ni jakožto matku byly její dcery nejkrásnější, v lepších chvílích musela kdesi hluboko uznat, že je jediná slečna Wanderbyová zastíní. Ale od takových kritických myšlenek utíkala rychle pryč a svou mysl nechávala usazenou v pohodlí nekritičnosti.

„Ani zde pan Hill neuspěje. U Catherine Wanderbyové uspěje málokdo,“ pronesla věštecky paní Morisová a byla přesvědčená, že kdyby porodila syna, byl by přirozeně tím nejvhodnějším kandidátem na manžela pro slečnu Wanderbyovou.

„Nebudete uvažovat o jejich synovi?“

„O tom zpustlíkovi?“ zhrozila se paní Morisová. „Ani na vteřinu!“ téměř pisklavě zaječela.

„Dobrá, dobrá, vždyť jsem nic neřekla!“ uklidňovala ji paní Williamsová.

„Ani vy byste neměla, má drahá,“ poradila jí, ačkoli si myslela pravý opak.

„Ani já jsem o tom neuvažovala. Své dcery příliš miluji, než abych je uvrhla do manželství s někým, jako je Eduard Wanderby!“ pronesla důrazně, avšak v duchu tajně litovala, že Eduard Wanderby je coby ženich nepoužitelný.

Paní Morisová si jako obvykle nechala komentář pro sebe.

Zprávy o něčím příjezdu či odjezdu se šíří rychle, zvláště jedná-li se o příjezd nezadaného dědice či dědičky, a tedy si v ten samý den, kdy se o Wanderbyových mluvilo v salonku paní Morisové, našly cestičku i k Arthuru Hillovi.

Se slečnou Wanderbyovou se doposud nesetkal a tato skutečnosti podnítila jeho zvědavost. Věděl jen tolik, že Catherine Wanderbyová je o sedm let mladší a z celé rodiny pobývala v zahraniční nejdéle, jelikož tam získávala vzdělání. Jistě hraje na piano, pomyslel si a už plánoval, jakými skladbami by ji mohl obdarovat. Ze všeho nejlepší bude, když pro ni, jen pro ni, jednu složí!

Dva dny po novinkách se Arthur Hill líně procházel místní krajinou (procházky neměl rád a vydával se na ně zřídka, na přírodě nespatřoval nic obdivuhodného a brodění se trsy trávy či blátem ho neuchvacovalo) a narazil na mladou, jemu neznámou slečnu, kterak sedí na kusu pařezu a zkoumá svůj kotník. Zbystřil a netečnost, která se mu od začátku procházky usadila v tváři, přešla k zaujetí a zájmu. Ožil pocitem naděje a rázem zapomněl na nevzhlednost okolí, na zaprášené boty i natrhnutý kabátek, kterým se zachytil o kus jakési ostré, trčící větve. Byl přesvědčený, že dotyčná musí být slečna Wanderbyová a tento závěr bryskně vyvodil ze skutečnosti, že neznámou slečnu opravdu nikdy dřív neviděl, jak se po podrobném, avšak tichém zkoumání ujistil. Během oněch dvou dnů rozmýšlel, jak nejlépe by se u slečny Wanderbyové mohl uvést. Dokonce se pustil do skládání nové skladby. Ale teď se mu naskytla taková příležitost! Zřejmě se ocitla v nesnázích a on bude jejím zachráncem!

Zrychlil krok.

„Slečno? Slečno? Smím vám pomoci?“ přichvátal k ní tak rychle, až ji nečekaná přítomnost cizího člověka, navíc muže, vylekala.

„Ach, děkuji vám. Špatně jsem šlápla a teď mě trochu bolí noha,“ vysvětlila.

Arthura Hilla uchvátila. Byla velmi krásná, ale jinak si ji ani nepředstavoval. Někdo jako slečna Wanderbyová by se nemohl narodit ošklivý. Na hladké čelo jí spadala lokna světlých stočených vlasů.

S očekáváním na něj hleděla.

„Když dovolíte, podíval bych se na ni,“ požádal o souhlas a slečna kývla. Dovolil si vyhrnout jí lem šatů těsně nad kotník, a přestože s vyvrtnutím neměl žádné zkušenosti, snažil se působit, že se s něčím takovým setkává neustále. Nejprve si kotník prohlížel, byl napuchlý, ale on ho zmáčkl, jako kdyby zranění nebylo jasné na první pohled.

Slečna vyjekla.

„Jste v pořádku?“ vystrašil se a rychle její kotník pustil.

„Předtím jsem si myslela, že možná ano, ale teď to vypadá, že ne,“ vyrazila ze sebe
a chytla se za bolestivý kotník.

Arthuru Hillovi bylo slečny Wanderbyové líto, ale zároveň byl situací potěšen.

„Pokud mohu, doprovodil bych vás. Nesmíte na tu nohu došlápnout.“ Aspoň tohle o vyvrtnutých kotnících věděl.

„Ponesete mě?“ zeptala se. „Je to ale docela daleko. Jsem ze Sachsen House.“

Arthur Hill se nemýlil! Avšak když na slečnu Wanderbyovou pohlédl, přestože byla drobná, tušil, že by ji celou cestu nést nemohl. Upustil by ji i po pár metrech. To nejtěžší, co kdy Arthur Hill nesl, byla kniha o tisíci stranách.

„To zřejmě nepůjde, ale můžete se o mě opřít,“ vymyslel náhradní variantu, která se mu také zamlouvala.

„Ano, to snad půjde.“

Pomohl slečně Wanderbyové vstát a ta se do něj zavěsila.

„Promiňte, ani jsem se vám nepředstavil. Mé jméno je Arthur Hill,“ řekl hrdě po pár metrech, které stačily k tomu, aby se zadýchal.

„Jane Leedová.“

„Jakže, prosím?“ Arthur Hill se zarazil, zastavil a pro slečnu Leedovou to bylo tak nečekané, že omylem spustila zraněnou nohu na zem a pocítěná bolest se jí odrazila v tváři.

„Jane Leedová,“ zopakovala o něco hlasitěji.

„Vy nejste slečna Wanderbyová?“

„Ne! Jak jste na to přišel? Jsem její společnice,“ dala se do smíchu.

Arthuru Hillovi do smíchu nebylo ani trochu.

Pokračování příště…

AKM