Vážené a milé ženy, jsem moc ráda a je mi velkou ctí, že tu s vámi po roce zase mohu být.
Opět se nám přiblížilo výročí listopadové revoluce. Hodně to pro mě znamená a mnohé mi to připomíná. Pracovala jsem tehdy v Mikrofóru v ČSRo, pod balkonem nám křičely davy Pusťte pravdu, pusťte pravdu!, do telefonu v režii mi ječel ředitel rozhlasu, že jestli nestopneme to vysílání, všichni půjdeme mýt okna, a my jsme v práci prakticky bydleli. Bylo to šílené, divoké, euforické a zpětně krásné.
Tuto báseň jsem napsala až 20 let poté a věnovala ji muži/kolegovi, který se do mě tenkrát velmi zamiloval. Ale život je složitý a pohádkový konec, prosím, nečekejte. Láska některých lidí je prostě… zničující. Potkaly jste i vy někdy muže, jenž vám samou láskou klečel (a to doslova) u nohou, zatímco vy jste měly chuť třískat z toho hlavou o zeď a domů si pořídit boxovací pytel? Napište mi o tom, moc mě to potěší. Vaše Holubička Zuzka
Listopadová romance
Vždycky když slyším tvoje jméno
říkám si
jsi moje špatné svědomí
(Absurdní:
dnes na tebe myslím
mnohem častěji
než tehdy před lety
kdy jsme spolu opravdu žili)
Ty:
ponížený, ublížený
nepochopený a odkopnutý
vzal sis po mně první slepici
kterou jsi potkal
a udělal tak životní chybu
Už druhou
protože i já jsem byla
tvá životní chyba
nemilovala jsem tě dost
nemilovala jsem tě tolik
jako ty mě
Říkal jsi mi
moje princezno
moje zlatovlásko
ty moje subtilní éterická bytosti
Ale
to přece nejde
pořád
Naše láska
to byla potřeba objetí
v davu na Václaváku
tehdy v osmdesátém devátém
má potřeba jistoty a pevné dlaně
v euforii a nejistotě
ve které jsme žili
Ale
to je přece málo
na lásku
Ublížila jsem ti
a teď
vždycky když v televizi slyším tvé jméno
mám husí kůži
z mé malé osobní
nepovedené sametové revoluce
A vím
že už je pozdě říct
promiň
(Janovi N.)
Ano šikula….
Jste šikula, Zuzko 🙂