Sedíme s Timeou na lavičce, čekáme na fotografku a máme dlouhou chvíli, teda mně příjde nekonečná. Milostivá totiž nešla spát v daný čas, jak měla, takže prudí, žejo. Začínají mi lehce téct nervy, protože jí zaboha nemůžu vysvětlit, aby nechodila pořád somrovat o kus žvance k paní na vedlejší lavičku a nesahala jí na svetr, kde má přes celý kozy flitrující nášivku nějakýho naklonovanýho lachtana s jezevcem. Do toho jí krmí psa kapsičkou od Sunárku a kříčí na něj babíííí a mňau. Lidi se začínají otáčet a já dělám, že jsem jen turista, který omylem do parku zabloudil. Po chvíli se bohužel otáčí mým směrem a na celý park začne řvát mamííííííí mamíííííí. Tohle už nezamaskuju, tak se k ní dobrovolně přiznávám 😀
Beru jí do náruče a přemýšlím jakou formu kárání zvolit *angel* No jo, jenže to se rozplyne v momentě, kdy si uvědomím, že své dítě miluju tak, že je to nad rámec jakýchkoliv pozitivních emocí, které jsem kdy v životě prožívala. Budu mít asi nevychovanýho spratka, ale já věřím, že ta investovaná láska do ní se mi jednou vrátí… *heart*
Mary *heart*
