Už nevím, jak dál, tak se z toho zkusím vypsat. Je mi 30 let, mám krásného zdravého téměř 3 letého synka, kterého miluji, jen to drobet nezvládám. Syna mám z předešlého manželství. Relativně krátce po rozvodu jsem si našla nového stejně starého partnera, který miluje mě i mého synka. Sám vlastní děti nemá a samozřejmě by si je přál. Alespoň jedno. Doufala jsem, že se to ve mně jednoho dne zlomí, ale já cítím, že už další dítě nechci. Sotva zvládám to jedno. Mám často šílené deprese, které řeším už antidepresivy na předpis.
Odstěhovala jsem se s ním na vesnici cca 60 km od mého původního bydliště, vzali jsme si hypotéku na domek, který nyní předěláváme. Dítě bylo tak nějak v plánu v dohledné době – dokonce jsem nedávno svolila, že do toho půjdeme co nejdříve, ať to mám rychle odbyté. Ehm ale to není moc v pořádku – mít dítě kvůli tomu, že ho chce partner, ale já ne. A brát to tak, že to chci mít co nejdříve z krku? To zní vážně hrozně. A čekat dalších několik let? Nechci mít děti ve čtyřiceti a když už, tak ať jsou k sobě věkově co nejblíže. Jak se tak znám, až nastoupím do práce, tak už se mi do toho nebude chtít vůbec.
Mluvili jsme o tom s partnerem nespočetněkrát. On pořád doufá, že se to zlomí. Jenže to není žádný chvilkový rozmar, ale permanentní stav z mé strany. Pokud se rozhodnu, že s ním mít děti nebudu, znamená to nejspíš konec našeho vztahu. A neměla bych mu to za zlé. Je to mladý chlap, který si přeje svého potomka. Nejspíš mě ale nemiluje natolik, aby byl schopen přistoupit na to, že mít vlastní dítě nebude. Ukončit vztah rovnou a dát mu šanci, aby si našel někoho, s kým děti mít bude? Nebo čekat, zda k tomu jednou dospěju… a kdyby ne? Tak oba ztratíme několik let života s někým, s kým to nemá budoucnost.
Jsem složitá osobnost. Miluju děti, ale ráda si s nimi pohraji a zas je vrátím. Svého syna zbožňuji, ale prostě mě to strašně zabíjí. Jsem workoholik, sobec, mám ráda svou svobodu, nejradši ze všeho jsem poslední dobou sama. Nebaví mě být v domácnosti a starat se o dítě. Zvažovala jsem, že by šel na mateřskou partner, ale stejně to bude ve finále všechno hlavně na mně. Už teď jsem totálně vyčerpaná z výchovy malého ďáblíka (a to můj chlapeček ještě není to nejzlobivější dítě na světě). Těším se jen na chvíle, kdy ho bude někdo hlídat nebo bude ve školce. Přijde mi, že nejsem dobrá máma. Představa dalšího díťátka mě šíleně děsí. Klidně mě odsuďte, ale do mé hlavy nikdo nevleze. Věřte, že mé důvody jsou pro mě dost zásadní. Mrzí mě, že by můj syn byl jedináček. Sama mám sestru a je to skvělé. Klobouk dolů před všemi mnohonásobnými matkami. Já na to prostě nemám…
Co s tím? Díky za přečtení a budu se těšit na komenty.
AKTUALIZACE: Krátce po napsání tohoto článku jsem zjistila, že jsem těhotná – mám zdravou krásnou holčičku, takže jsem partnerovi splnila sen o vlastním potomkovi! Dcerku miluji nadevše, ale že je to velký záhul, nepopírám. Rozhodně bych neměnila, ale že by příchod dítěte zachránilo už tak trochu narušený vztah? Tak to bohužel ne 🙁 Prohloubily se i deprese a další psychosomatické potíže. Jsem však žena a musím to vše ustát! I přes chmurné nálady se snažím neztrácet alespoň kapku optimismu a jedu dál! Musím fungovat pro své děti, to ostatní snad přijde samo.
