Rodičovské faux pas: Otevřeně o chybách, pokušeních a smíření s neperfektností
Nejsem dokonalá matka. Upřímně si myslím, že nejsem ani průměrná matka. Ale zato umím překrásně vyšívat, dělám vynikající palačinky a dovolím si tvrdit, že vykazuji nadprůměrnou výdrž v hospodě. Každý máme zkrátka talent na něco jiného. Já se ale vážně snažím své mateřské schopnosti vylepšit. Začala jsem takovou malou sebereflexí. Doufám, že výsledkem by mohlo být prozření, očištění, nebo alespoň částečné vykoupení. Takže, abyste věděli:
Někdy jsem tak unavená, že nočník vyliju do dřezu místo do záchodu. Samozřejmě, pouze v případě tekutého obsahu. Obvykle mám potom takové výčitky, že dřez následně proliji půl litrem Sava. Ale někdy nemám energii ani na ty výčitky.
Čas od času (asi tak jednou za dva týdny – no dobře, tak jednou týdně) se mi stane, že mám pocit, že nepřežiju následujících pět minut, jestli okamžitě nesežeru (je mi líto, ale jiné slovo nelze použít) tu čokoládu, co si Kuba vybral na nákupu. Když se po ní pak shání, obvykle odpovídám: „Máš ji tam, kam sis ji dal.“ Přičemž sázím na jeho vrozené bordelářství. Jo, jsem bezcharakterní zbabělec.
O rozbordeleném bytu, kde není pro předměty, kam šlápnout, tvrdím, že byl ještě před hodinou dokonale uklizený, ale znáte děti… Už nedodávám, že dokonalý úklid spočíval v tom, že jsem všechno shrnula na jednu hromadu a dítě se bavilo tím, že do ní skákalo šipky.
Ječím tak, že drnčí okenní tabulky. A pak v koutku vzlykám nad svou mateřskou neschopností. Když mám PMS, je to o dost horší.
Skutečnost, že vařím k večeři čočku většinou není způsobena uvědomělostí a prosazováním zdravé a vyvážené stravy s dostatkem luštěnin, ale tím, že doma prostě nic jiného nemám.
Ten kašel měl Kuba už včera večer. Ano, já vím, že jsem odpoledne ve školce tvrdila něco jiného, ale byla jsem objednaná na gyndu a prostě jsem nechtěla, aby kašlající dítě sedělo mezi mýma roztaženýma nohama.
Lžu o tom, kolik kilo mi zůstalo po porodu. A předem upozorňuji, že o tom budu lhát i nadále.
Dost často pouštím Kubovi pohádky na dvd jen proto, abych si s ním mohla dřepnout před televizi a dívat se, jak to dopadne. A někdy je to fakt napínačka!
Lžu svému vlastnímu dítěti o tom, které zlé pohádkové postavy existují a mohly by mu způsobit nějakou fyzickou újmu v případě, že nebude poslouchat své rodiče. Vím, že to není výchovné, čestné, ani zralé chování, ale nejsem blázen, abych se vzdávala tak účinné zbraně.
Ten modrej míč jsem někam zakopla já.
Na poznámku: „Jéé, ten teda roste,“ zásadně odpovídám: „Vážně? Mě přijde, že se zmenšuje. A to nás na jídle stojí tolik peněz, prevít jeden!“ Uvědomuji si, že to není slušné, ani společensky přijatelné, ale nemohu si bohužel pomoct.
Vím, kde je to cédéčko s těma děsně vlezlýma dětskýma písničkama. A nepovím, heč!
Ano, smála jsem se, když sebou Kuba minulý týden švihl, stihl ještě prohrábnout ve vzduchu nohama a pak jel půl metru obličejem v trávě, aby se vynořil s jedním trsem mezi zuby. Ano, byla jsem v pokušení požádat ho, jestli by to nemohl zopakovat ještě jednou. A ano, vzápětí jsem to popřela, protože jsem si připadala poněkud cynicky.
Vzkaz pro paní v dlouhé batikované sukni a peříčkovými náušnicemi. Jo tu, která vždycky na hřišti vytasí domácí přesnídávky a doma pečené celozrnné sušenky, a na ostatní matky, které nakupují v supermarketech (tedy hlavně na mě), se dívá jako na odporný hmyz: Dost často mívám chuť natáhnout vám jednu mezi oči, nebo na vás alespoň vypláznout jazyk. A až jednou budu mít extra výživný PMS, stoprocentně to udělám! To jen abyste pak neříkala, že jsem vás nevarovala.
Vzkaz pro mého muže: Nojo, měl jsi pravdu. Fakt jsem do té večeře propašovala celer.
Zdroj foto:Pixabay.com
