Teď se musím smát. Dívám se na naší malou chlupatou psí kočku, jak na zemi žere synáčkův milostný dopis. Zřejmě jej psala ve škole ruka, která voněla po salámu. 😀
Původně jsem se chtěla vrhnout a Barušce vytrhnout dopis z tesáků. Ale to by nemělo ten správný účinek. Věřím, že po této zkušenosti synek bude více dbát, aby se učení nacházelo v poličce a ne na zemi vedle postele.
Ale to není to, co jsem chtěla dnes psát. Dříve jsem měla tolik plánů, co bych chtěla dělat. Dnes si přeji jen ve zdraví přežít a žít. Puberta mého syna je devastující, jak pro něj, tak pro mě.
Včera večer jsem měla doma fantastické děťátko. Zřejmě v noci, jak jsem spala, mi ho někdo ukradl a nechal mi doma místo něj protivného, drzého …. píp.
Četla jsem různé publikace, ale realita předčí psané rady. Ta realita je tak hrozná, že mě dovedla už i do nemocnice. Kdy jsem se tak rozčílila, že mi začalo zlobit srdce a já, poučena tiskem, si řekla: hle infarkt.
Na pohotovosti přišel ke mě takový starý doktor a ještě než začal vyšetřování se mě zeptal, jak staré mám dítě. Byl to muž znalý života. Věděl hned o co gou. Takových lidí, jako já, jak později prohlásil, tam má do měsíce několik. Ulevilo se mi, že i ostatní zažívají něco takového. Ale má to i vážný podtext, řekl mi, že takto se skutečně dá přijít časem k infarktu.
A proto se od té doby nerozčiluji se řvaním.
Po nějakém synáčkově extempore si představuji, jaký to bude jednou život. Prodám byt, odjedu někam do tropů a budu soupeřit s opicemi o kokosové ořechy. To bude život, žádné čtení poznámek… opět nemá úkol z matematiky… nikdo mi nebude říkat, proč listuji v žákovské, že to není žádná kniha, co že v ní hledám? …To bude ráj… zemský ráj to na pohled…
Zdroj foto:Pixabay.com
