Konec února a já byla jen jednou na svahu? Teda jestli ty čtyři jízdy na pidi kopečku lze považovat za nějaký sportovní zážitek. Ale tak sníh ještě nějaký je a počasí naprostý luxus – takže vymyslet logistiku a hurá na kopec! Docela zásadní problém – co s dětmi? Mirečka šoupnu do lyžařské školy, ale Josefína asi ještě lyže nedá, když v 15 měsících madam ještě ani nechodí. Naštěstí moje ségra v nějaké slabé chvilce svolila, že by si tu parádu s dětmi v lyžařském ráji mohla nechat ujít a bude s Josefí a jejím mladším synkem Bóďou doma (ok, jmenuje se Míša, ale pro mě to bude už vždycky Bóďa). Nejspíš poslední letošní možnost zalyžovat si nemůžeme odepřít ani synovci Sašenkovi, takže hned po škole ho nabereme a ve složení já, děda Míra, Mireček a Saša míříme do Černého Dolu.
Nyní nastává nejhorší část celého procesu – převléknout děti, narvat je do lyžáků a se vším vybavením se došinout do dětského lyžařského parku. Když konečně převlékám i sebe, už se koupu ve vlastní šťávě – sakra, to je ale teplý konec února. Dědova peněženka solidně vykrvácí za vstup do kidparku, permanentku a služby instruktora, ale optimismus nás neopouští – co bychom pro děti neudělali, že? Když už se chystáme nazout lyže, z kluků vypadne, že potřebují čůrat. Vzhledem k tomu, že jsem se jich před pěti minutami na parkovišti ptala, zda nepotřebují, začínám drobet šílet. Ok, tak teda zase svléknout kšandy, kombinézu a zase obléknout (ještě, že ti kluci mají to venčení o dost jednodušší než my holky).
Do příchodu instruktorky zbývá asi půl hodiny, a tak se do role učitelky lyžování vložím nejprve sama. Mireček stojí na lyžích potřetí, ale posun doposud žádný. Po jedné “jízdě” ze mě teče jak z vola, Mirda fňuká a já si pro sebe mrmlám něco o teleti a že na toto já prostě nemám nervy! Jsem ráda, že jsem si nakonec nezvolila pedagogickou dráhu, protože bych se svou netrpělivostí brzy skončila v kriminále, páč bych dříve nebo později nějakého svěřence zflákala 
😀
Po nervovém otřesu předávám synka instruktorce a děj se vůle boží! To přeci není možné, aby moje dítě nemělo lyžařské vlohy. Zdrhám z kidparku se svým milovaným prknem a za chvíli už se kochám úžasným výhledem do krajiny z lanovky. Jo – to je ono! Sníh je naprosto příšerný, sjezdovka dost rozježděná a vymletá (co bych taky chtěla při těchto teplotách a ve dvě odpoledne, že?). Ale přesto to je naprosto boží! Užívám si každý pohyb a říkám si, že na upraveném svahu umí jezdit každý, ale toto je výzva a teprve adrenalin! Vzhledem ke stavu sjezdovky tu není ani moc lidí a super počasí pozvedne prožitek ještě o level výš.
Kupodivu se ani jednou nevysekám a jsem zaplavena hormony štěstí. Kéž by tento pocit přetrval věčně! Nenechám se rozhodit ani ve chvíli, kdy za cappuccino a 0,5l neperlivé vody platím 105 Kč. Mireček už aspoň umí stát na lyžích, zvládne zabrzdit a snad i trochu pluží – nejspíš to do příštího roku stejně zapomene a já zas zapomenu na to, jaká je dřina vypravit se s dětmi do lyžařského areálu. I naše peněženky nám nejspíš poděkuji za to, že se zima chýlí ke konci.
Zimu čím dál tím více nenávidím, ale kvůli těm pár minutám štěstí na svahu to nakonec vlastně stojí za to! A příští rok naučím Mirečka i Josefínu na snowboardu a basta! PS: Asi to bude chtít nějaká hodně silná antidepresiva!
