Dítě ti dává důvod pro každý úsměv, každou slzu a každý krok vpřed.
Řeknu vám, moje mateřské sebevědomí není žádná hitparáda. Můžete mě klidně zavalit motivačními citáty na téma „dítě stojí za veškeré oběti“ (nejlépe vyvedenými na foto pozadí zapadajícího slunce, mořských vln, nebo něčeho podobně originálním), ale nic to nezmění na faktu, že bych rozhodně neměla nic proti tomu, kdyby mi zase jednou přestalo břicho předbíhat prsa. A kdyby to bylo ještě v tomhle životě. Klidně si o mě myslete, že jsem povrchní (což také bezpochyby jsem), ale pocit, kdy si přes břicho dohlédnu na boty, mi přijde docela sexy.
Bohužel v boji za ucházející vzhled mám silné protivníky. Především bych potřebovala vyoperovat geny, které odpovídají za nutkavou potřebu dát si k obědu dvacet deka vlašáku a ztrestat v deset večer obří pytlík paprikových chipsů. Když už budou doktoři v tom operování, pěkně bych prosila o odstranění rodového zatížení (předpokládám, že bude také potřeba amputace části DNA), kvůli kterému mi stačí na šunkové chlebíčky jen pomyslet, a rázem se mi zvětší břicho o dvě konfekční velikosti. Pročež nemá vůbec cenu na ty chlebíčky jen myslet a klidně je můžu rovnou sníst. A že by tomu všemu nějak prospělo těhotenství, mateřství a věkem se zpomalující metabolismus (ačkoli to je samozřejmě jen řečnický obrat, protože je mi stále pětadvacet – už víc než deset let) se tedy nedá úplně říci.
Světlo na konci tunelu
Když už jsem se konečně dožila toho okamžiku, kdy jsem dítě odložila do školky, zase jsem našla čas na takové rozmařilosti, jako je sprcha, nebo vyčištění zubů. A také jsem se rozhodla, že se stanu naprosto překrásnou a úchvatnou ženou, u které budou kolemjdoucí váhat, zda se nejedná spíš o sestru Kubíka, než jeho urvanou matku. Zkoukla jsem na internetu pár motivačních fotek proměn postavy (a od té doby marně přemýšlím, proč každá nanynka, která zhubne půl kila, má potřebu vyfotit se v tangách a vyvěsit to na Facebook s popiskem spolehlivě začínajícím: „Ahojky lidičky…“) a získala dojem, že zhubnout a vytvarovat postavu je zhruba taková námaha, jako podrbat se za uchem.
Stáhla jsem si nějaké cvičení a pustila se do toho. Málem jsem při tom zemřela a když jsem se snažila udělat klik, viděla jsem přízračné světlo na konci tunelu – ačkoli nemohu vyloučit, že to byly hvězdičky před očima, když jsem se praštila bradou o odloženou činku. Když jsem propracovala na konec, endorfiny mi stříkaly i z uší, připadala jsem si jako supermodelka a nechápala jsem, proč už jsem nezačala cvičit dávno.
A pochopila jsem to hned ráno. Místo toho, abych křepce vyskočila a pustila se s radostí do obvyklého ranního skotačení (rozuměj: přípravy snídaně, vylévání nočníku, utírání zadku, vylitého mléka a rozmatlané marmelády), jsem padla na čtyři a se zájmem zjistila, že mě přestaly poslouchat nohy. Než mému zpomalenému mozku docvakla souvislost se cvičením, domnívala jsem se, že jsem ochrnula od pasu dolů. Přisála jsem se na zeď, pomalu se podél ní vysoukala nahoru a ještě pomaleji jsem se na roztřesených nohách odplížila z ložnice. Zbytkem dne jsem se pobelhala, potupně se opírajíc o koště. Důkazem toho, že jsem vypadala skutečně zuboženě, je skutečnost, že mi v tramvaji nabídla své místo asi osmdesátiletá důchodkyně a se soucitným výrazem mi dala sušenku. Ano, kolemjdoucí mě skutečně nepovažovali za Kubovu matku, nýbrž za jeho invalidní babičku.
Knírek a rovnátka
Vzdala jsem se svého záměru vydolovat z tukových příkrovů postavu modelky (popravdě řečeno nosím na těle tolik materiálu, že by se z něj mohly uplácat klidně tři, čtyři takové modelky) a rozhodla jsem se vylepšit svou vizáž méně pracným způsobem. Během jednoho týdne jsem se objednala na laserovou depilaci horního rtu a na konzultaci ohledně rovnátek. Tak, a teď už budu konečně, lehce oplácaná, ale šarmantní a překrásná matka! To se ještě všichni budou divit!
Paní na depilaci byla takový ten typ rázné trhovkyně, co vás klidně propleskne, když se na ni nevhodně podíváte. Byla jsem z ní lehce nervózní a taky jsem si chtěla pojistit, že mi nad horním rtem nevypálí další knírek. Zahájila jsem tedy příjemnou společenskou konverzaci s cílem získat její sympatie, a snaživě jsem zavrkala: „A prosím vás, působí ten laser i na světlé chloupky?“ (No co, připadalo mi to pořád lepší než se bavit o počasí.) Paní se na mě podívala, jako kdyby lovila z polévky mouchu, a znechuceně si odfrkla: „Dyť vy žádný světlý nemáte!“ Sklapla jsem a začala přemýšlet o tom, jestli by mě nezaměstnali v nějakém panoptiku, coby vlčí ženu.
Druhý den jsem plná optimismu, a s rudým flekem pod nosem, nakráčela k ortodontistovi. Potěšilo mě, že na rozdíl od depilační paní byl nesmírně příjemný a očividně dobře naladěný. Zatímco jsem mu líčila, jak nutně potřebuju ke kvalitnímu životu thymolinový úsměv, vesele si hvízdal a cinkal do rytmu zubařskými nástroji. Pak rozverně poklepal na zubařské křeslo skalpelem (nebo co to bylo) a poručil mi, abych „vyhopla“ (přísahám, že použil přesně tohle citoslovce) nahoru. „Tááák, a teď otevřete pusinku a podíváme se, jestli pro vás můžeme něco udělat!“ zahlaholil, popatřil na mé zuby a potěšeně zařval: „No jéje, že můžeme!“ Několikrát jsem prudce vydechla, abych přemohla nutkání ukousnout mu prst, a zoufale se snažila zahnat myšlenky na panoptikum, ve kterém se uplatní vlčí žena šmrncnutá s upírem.
Ušatej čumák
Domů jsem se plížila oklikou s tím, že Lukášovi nebudu dělat žádné problémy, pokud se rozhodne rozvést se s takovým přírodním úkazem, jako jsem já. Do té doby si mohu při společenských příležitostech nasazovat nějakou veselou škrabošku. V této povznesené náladě jsem dorazila domů. Sotva jsem vešla do dveří, rozběhl se proti mně Kuba s razancí rozjetého tanku, skočil mi do náruče (přičemž mi téměř vyrazil dech a zlomil několik žeber), skutečně zamilovaně se na mě zadíval a s upřímností sobě vlastní pravil: „Maminko, ty seš můj ušatej čumák! Ty se mi líbíš!“ Takže to zas tak strašný být nemůže. No ne?!
Zdroj foto:Pixabay.com
