Jak zvládnout odchod dětí do zahraničí: Příběh mámy a její proměny
Když jsem psala před pár měsíci článek „Nesnáším loučení“, byla to má osobní zpověď, jak je pro mě těžké se loučit, když se má dcera rozhodla žít v zahraničí. Teď zažívám loučení znovu. Vánoce utekly a představa, že ji zase uvidím, až v létě, mi není příjemná. Ale víte co? Je to jiné, lepší.
Ne, neobešlo se to bez slziček, ne, že bych ji ještě pár dnů neviděla v prázdném pokojíku, ale, už to tolik nebolí.
Co se stalo? Co se změnilo?
Věci se změní, když se svým výzvám a strachům postavíte. Když některé věci pochopíte a přijmete. Podíváte se na ně z jiného úhlu.
Byly Vánoce, dívaly jsme se na pohádky a ona mi povídá:
„Vidíš, v každé pohádce odchází děti do světa na zkušenou. Matky to přijmou a svážou uzlík s buchtami, utřou slzy, ale ví, že to tak být má, že je to tak správné. No a v některé pohádce jsou dokonce rodiče tak daleko (Tři bratři), že se svých dětí ptají: To už jsi zpátky, to jsi v tom světě dlouho nepobyl.“
Smála jsem se a až postupem času, mi tahle věta docvakla. Jako bych konečně poodhrnula ten závoj, který byl utkaný z emocí lítosti a strachu. Uviděla jsem to jinak.
Jako šanci pro sebe, postavit se své výzvě, zbavit se zbytků lpění a představ, že vím, co je pro mé děti nejlepší. Snahy, že život půjde dál tak, jak já jsem si vysnila nebo naplánovala.
Postavit se tomu strašáku jménem opuštění, strachu z toho, co vše by se jí mohlo stát, obav, jestli bude šťastná. Nesnažit se řídit běh života, ale nechat to jen plynout a přijmout, že jde do světa na zkušenou.
Uvědomila jsem si, že pokud uznávám vesmírné zákony, to, že nic se neděje náhodou, že vše se děje každému, pro jeho největší dobro, pokud tohle chápu a věřím tomu, nemůžu se najednou tvářit, že existují výjimky. Že u mě to teď v tuto chvíli tak není nebo být nemá. Že to musím přijmout bez výjimek.
Vím, že stejně jako já, má i ona své výzvy, které si potřebuje zvládnout, splnit si své úkoly tady na zemi. A že pokud k jejím výzvám patří zbavit se svých strachů nebo se něčemu naučit, jít za svými sny a svou představou o svém životě, najít si své poslání, seberealizovat se, nemám žádné právo ji v tom brzdit, a že ji naopak musím podporovat.
Že je úžasné, že ačkoliv je mladá, není plná strachů, ale dokáže si jít za svým. Nebojí se překážek, ale ze své komfortní zóny jim jde vstříc.
Místo smutku jsem cítila obrovskou hrdost, jak je úžasné, že ačkoliv jsem jí nebyla vzorem, našla sama v sobě odvahu a sílu, to zvládnout. A že si zaslouží můj obdiv.
Jak dlouho tohle trvalo mi? Jak dlouho jsem se ve všem plácala a cítila se být obětí, ne tvůrcem svého života?
Vím, že mé děti jsou mými učiteli (nejen podle Astrologie 9 planet) a že mě nádherně učí je jen milovat. Láska je přece důvěra, že každý dostává to, co potřebuje. Co je pro něj nejlepší k tomu, aby se naučil, to, co si tady na zemi vybral. A že to zvládne!
A že milovat je můj jediný úkol k nim. Milovat a podporovat je v tom, pro co se rozhodnou, co jejich duše cítí, že je správné. Protože je to jejich život, jejich cesta. A cesta každého je jedinečná a každý sám cítí, co má udělat. A tak není správné je omezovat svými strachy, ale dodávat jim sílu, ačkoliv se bojím, že by si mohli natlouct a že je to může bolet. Protože i tohle přesně k životu a své cestě potřebují.
Je důležité, aby věděly, že jsem tady. Že za mnou mohou kdykoliv přijít pro radu, sdílet se mnou radosti i trápení. Že je nebudu soudit, radit, když se nebudou ptát, ale jen jim budu naslouchat a obejmu je. Že mohou dělat chyby nebo špatná rozhodnutí, mohou být tím, kým budou chtít a vždycky je budu stejně milovat.
Jsem máma a to je úkol na celý život. Ten nejkrásnější pocit je přece být tou milující energií, otevřenou a laskavou náručí, kde se mohou schoulit a jen tak být.
Děkuji svým dětem, že mi ukazují, jak zvládají překonávat své strachy. A že mě učí nelpět a nebát se, ale jen milovat.
Zdroj foto: Pixabay.com
