Když se den promění v divokou jízdu: Příběh jedné nezastavitelné mámy
Minulý týden jsme málem vyhořeli. Shořela nám varná deska.
O víkendu byl Kuba u tatínka. V neděli ho dopravil k mojí mámě, jelikož jsem neměla na čem uvařit večeři. Douklízela jsem doma a dodělala práci a vyrazila jsem tam také.
Sbalila jsem věci na dnešní plavání, oblékla se, dala všechny tašky na chodbu a přidala k nim pytel s odpadky. Obula si boty a zabouchla dveře. “Néééé!!!” Klíče jsou v bytě v zámku dveří. Musela jsem se smát sama sobě.
Dnes ráno jsem volala záměčníkovi, domluvili jsme se, že může být u nás doma v 9:15. Paráda, to stihneme od 10 plavání.
Ráno u mámy rychle řeším práci, snažím se do Kuby dostat snídani. Máma mi ho pomáhá oblékat (většinou je to souboj jako s anakondou). Běžíme k nám domů. Ještě s naší fenkou Seibn. Ta po cestě dělá třikrát potřebu. Mám jenom jeden sáček. Letíme k odpadkovému koši pro pytlíky, letíme zpátky pro výrobek a zase zpět k odpadkovému koši. Totálně ze mě leje. Máme zpoždění. V tašce mi zvoní telefon. Volá mi sousedka, že tu mám zámečníka, že ho tedy pouští do baráku, aby se mohl pustit do práce.
Kuba mi vyskakuje z kočárku a chce popohánět naši dvanáctiletou Seibn, která se dnes extra loudá a čte všechny “pesemesky”. Posazuji Kubu zpět, ji popoháním, co mohu. Podívá se na mě pohledem “jsem stará a víš moc dobře, že tě neslyším” a čmuchá dál.
Dobíháme k baráku. Vytáhnu kočár s Kubou do vchodu. Kuba se mnou odmítá jít nahoru. Super, ale já tam musím. Minimálně odvézt fenku. Běžím nahoru, beru schody po dvou. Kuba celou dobu řve “maminkoooo, maminkoooo”. Jsem nahoře, funím jako sentinel a vyrážím ze sebe pozdrav. Za mnou funí naše fenka. Jaký pán, takový pes, že? Zámečník mi odpovídá, že jsem mu přeci říkala, že mám malé dítě a ne psa. “Slyšíte ho? Je dole, odmítl se mnou jít nahoru a řve tam.”
Zámečník má naštěstí hotovo, odemykám byt, pouštím Seibn domů, dávám jí vodu, platím zámečníkovi a beru schody po dvou dolů. Kuba sedí stále v kočárku a zeširoka se usmívá a říká “Kuba obit maminku, maminka utíkat”. V překladu – Kuba chtěl maminku jen zlobit, protože maminka pak bude utíkat. Bezva. Jsem ráda, že mé dítě na mě tak myslí a motivuje mě k pohybu.
Běžíme na plavání. Tam se dnes kupodivu vzteká jen jednou. Ve chvíli, kdy má lektorka v ruce vodní mlýnek a nereaguje na jeho “Kuba pučit”. Po lekci Kuba odmítá odejít domů. Nakonec se mi daří ho dohnat, odchytit, obléci a posadit do kočárku. Vyrážíme domů.
V tom mi dochází, že jsem mu v ranním shonu zapomněla vzít od mámy oběd. Musím to rychle vyřešit. Objednávám mu tedy v restauraci rajskou a bereme si ji s sebou. Jsme v baráku a Kuba dole předvádí hereckou scénu hodnou prken Národního divadla. Táhnu mrskající se, řvoucí žížalu domů. Jeho hysterii dovršuji tím, že jsem si dovolila mu umýt ruce. Nestíhám si utírat pot z čela.
Oběd odmítá, že prý jde hned spát. “Tak jak chceš,” říkám si.
Rychle skáču k počítači a telefonu a makám, až se ze mě kouří. Za hodinu zvonek. Přijeli s novým gaučem. Doprostřed obýváku mi staví krabici obřích rozměrů a další hodinu řešíme způsob zaplacení. Pán měl uvedeno, že mám platit dobírkou, já jsem trvdila, že jsem zaplatila přes účet.
Kuba se budí. Bere pánovi všechny papíry, mě nutí rozbalit krabici. Naštěstí konečně volají z firmy zpět, že po všem ověření přišli na to, že jsem jim to skutečně již zaplatila, že by tedy od nich asi nebylo správné to chtít znovu. Ale zkusili to :-D.
Pánové dopravci odchází. Za 10 minut další zvonek, tentokrát elektrikář s varnou deskou. Asi za 40 minut má hotovo a odchází. S Kubou na zádech (prý je klíště a vysaje mě) luxuji nepořádek a volám kamarádce, kdy že si přijedou pro starý gauč. Prý u nás budou za půl až třičtvrtě hodiny. Super, stihneme Lidl. Maminka mi totiž volala, že tam ode dneška mají dětské zimní věci.
Oblíkám Kubu, letíme do auta. Kuba nechce opustit byt. Mrskající se a řvoucí žížalu táhnu tentokrát dolů. Na ulici na mě mluví soused. Odpovídám mu “ano”. Absolutně nevím na co :-D. Jedeme do Lidlu, Kuba celou dobu řve, že chce bonbonky. Přepínám do módu “zenový klid” a nemůže mě rozházet ani to, že nemám ani korunu v drobných a musím s Kubou absolvovat nákup v Lidlu bez vozíku.
Bereme si takový ten košík, co se tahá za sebou. Oprava. Kuba si bere. Lítá s ním po celém Lidlu a já zjišťuji, že dětské zimní oblečení budou mít až ve čtvrtek. SUPER :-D. Rychle jsem popadla něco k večeři a stojíme frontu u pokladny. Kuba se snaží vylézt na jezdící pás, že si ho mám koupit. Nevím, proč jsem se ráno svlékala z těch plavek, jsem mokrá, jako když jsme vyšli z bazénu.
Jedeme domů. Před barákem řev, že chce být venku. Dávám mu do ruky klíčky od auta, aby se uklidnil. Když odemknu vchodové dveře, Kuba odemyká auto. Bezva. Beru Kubu a vracíme se k autu, abych zkontrolovala, zda jsem ho zpět zamkla. Kuba řve, že mu odmítám půjčit klíče od auta. Dávám mu svazek klíčů od bytu. Řve, že nechce domů. Beru ho na koně, v každé ruce jednu tašku, rázně ho nabádám, ať se drží. Skalpuje mě klíči.
Jsme doma. Myji mu ruce. Řev, že si ruce mýt nechce. Za 2 minuty zvonek. Jsou tu známí pro gauč. Odvážejí starý gauč a křeslo, pokořují velkou krabici a já právě sedím na novém gauči a přemýšlím, jestli zemřu hned nebo až zítra o půl 5 ráno, kdy vstávám, abych stihla dojet na 8 ráno z Hradce do Prahy.
A jaký je váš běžný den? 😀
Zdroj foto: Tereza Melišová
