Seriálová dilemata moderní matky
Zřetelně si pamatuji na dobu, kdy jsem žila v blahé nevědomosti a netušila nic o existenci úchylných postaviček z dětských seriálů, vyvedených v řvavých barvách a vedoucích slabomyslné rozhovory. Vyrostla jsem na Rákosníčkovi a Maxipsovi a tak nějak jsem si myslela, že by se podobným způsobem mohla formovat i psychika mých potomků. Matky míní, televize mění.
Logopedické prase
Začalo to Prasátkem Peppou. Kuba na něm frčel dlouho – tak dlouho, že se mi dělalo slabo od žaludku, kdykoli jsem tu vlezlou znělku zaslechla. Pokud náhodou nemáte představu: jde o seriál o prasečí rodince, který vypadá, jako kdyby ho nakreslilo předškolní dítě. Kopce tu mají absolutně nemožný sklon (auta po nich šplhají podobně jako mouchy po zdi) a hlavičky prasat vypadají, jak výstižně podotkla má kamarádka, jako pinďouři. A ujišťuji vás, že jakmile před vámi tohle někdo pronese, už nikdy to z hlavy nedostanete. A už nikdy se nedokážete podívat na prasátko Peppu neutrálníma očima.
Do ruda mě vytáčely chrochtavé rozhovory, při nichž všechny ty růžové příšerky ječely nadšením z tak báječných událostí, jako že jim přišel účet za telefon, nebo že začalo pršet. A to už vůbec nemluvím o (mírně řečeno) zaostalém prasečím bráchovi, jehož slovník kromě pištění obsahuje pouze slovo „dinosaurus“, a který z nějakého neznámého důvodu propadl sítem logopedů a speciálních pedagogů. To vše doprovázené vlezlými melodiemi o pěti tónech, které se vám podaří dostat z hlavy pouze v případě, že se rozhodnete pro lobotomii. Že by to všechno mělo nějaký výchovný efekt, kromě toho, že si moje dítě osvojilo chrochtavý smích, jsem nepostřehla.
Ňákej problém, kámo?
Sotva jsem se oklepala z prasečí epidemie, nastoupil Blesk McQueen s evidentním cílem dorazit mojí načatou psychickou rovnováhu. Připadala jsem si jako naprostý cvok, když jsem hodiny a hodiny předváděla zvuk závoďáka. (Dokážete si představit, jak z takového vrčení po pár minutách trnou rty? Jednou jsem dokonce uvažovala, že navštívím pohotovost v domnění, že jsem si v rámci napodobování závodů Formule 1 přivodila zánět lícního nervu.) Kuba se v tom období chechtal ďábelským smíchem Buráka, vpravdě buranského parťáka hlavního hrdiny. Naučil se spoustu zajímavých slov (povětšinou sprosťáren) a začal mě oslovovat „kámo.“ A rovnou vám říkám, že situace, kdy jsem ho například na hřišti žádala, aby si zastrčil tričko do tepláků, a můj něžný chlapeček mi nonšalantně odvětil: „Jasná páka, kámo!“, mi reputaci mezi ostatními matkami úplně nevylepšila.
V rámci Bleskové mánie nosil Kuba výhradně oblečení s tématickými obrázky, což mi připomíná, že jsem chtěla v kostele zapálit svíčku za vynálezce sušičky na prádlo. Když někdy trapná matka zapomněla vyprat tričko a tepláky s tím potrhlým závoďákem, mohla si hodit korunou, jestli její posedlé dítě půjde do školky v ohozu pokecaném včerejším obědem, nebo se šprajcne a nepůjde vůbec nikam.
Ninjovské období
A pak tu byli samozřejmě ninjové všeho druhu. Vůbec jsem nepostřehla, kdy přesně do naší domácnosti vtrhli, ale na jejich přítomnost začalo upozorňovat množství podezřelých symptomů. Začalo to tím, že si Kuba zničehonic začal přepásávat hrudníček (ninjové to tak údajně dělají, tvrdí evidentně zfetovaní tvůrci animovaných seriálů) vším, co mu přišlo pod ruku – včetně mých kalhotek (o svých tělesných rozměrech už jsem se několikrát zmiňovala). Vypadal jako housenka přiškrcená chirurgickou nití, ale zřejmě si připadal děsně cool, protože u toho vydával syčivé zvuky a snažil se mi malíkovou hranou přerazit stehenní kost. Točil se dokolečka uprostřed obýváku a občas vykopl nohou do strany, což ho obvykle vykolejilo do té míry, že se zřítil pod stůl, praštil se do hlavy a další čtvrt hodiny srdceryvně kvičel. Načež se s bojovým pokřikem vymrštil, nakopl křeslo a požadoval po mě, abych zbytek dne strávila s rukama nad hlavou.
Druhohorní příšery
Ninjovské období mě nebavilo a také mě dost obtěžovalo. Ostatně zkusili jste smažit řízky, když vám někdo zarývá nunčaky do ledvin? Ale pak vdusali na scénu dinosauři. Pokud jsem do té doby měla nějaké sebevědomí, jejich příchodem prasklo jako mýdlová bublina. Dítě sedělo jako přikované před televizní obrazovkou a fascinovaně sledovalo dokumenty o prehistorických příšerách. Na tom by samo o sobě nebylo nic závadného, kdyby mi potom nekladlo záludné otázky typu: „Když se do sebe pustí ankylosaurus a carcharodontosaurus, kdo vyhraje?“ Je trošičku smutné, když dítě při konverzaci s vámi používá výrazy, které jste nikdy předtím neslyšeli a váháte, jestli se jedná o prehistorického tvora, zbraň hromadného ničení, nebo infekční nemoc. O každém kamínku, který venku našel (a nacpal do kapsy tepláků, abych ho mohla vyprat a zničit si tak pračku), jsme vedli dlouhosáhlé diskuse, jestli by to náhodou nemohl být zub spinosaura a neustále jsem byla zkoušena ze znalostí druhohorní fauny. Pokud jsem neuspěla a neznala správnou odpověď (což se stávalo dost často), Kuba si nad mou neschopností procítěně povzdychl a usouženě pravil: „To už jsem ti přece říkal stokrát. Musíš alespoň trochu používat hlavu!“ (Kde to asi tak mohl slyšet??)
Že se nám celá ta dinosauří anabáze začíná vymykat z rukou jsem usoudila na nedávné procházce, kterou jsme absolvovali s kamarádem Davidem a jeho maminkou. Chlapci usoudili, že je ten správný čas pro vyřezání lodičky z kůry, a že pro to nutně musí použít mininožík, který David dostal k narozeninám. Přitom se majitel nožíku řízl do prstu. Matky obvazovaly, foukaly, utěšovaly, odváděly pozornost a tak trochu omdlévaly. Kuba stoicky obhlížel situaci a pak se rozhodl pronést ke zraněnému kamarádovi útěchu: „Máš to blbý, Davídku, ale pořád je to lepší, než kdyby ti velociraptor prořízl drápem krční tepnu!“ Ehm, co jsem vlastně kdy měla proti prasátku Peppě?!
Zdroj foto:Pixabay.com
