Bylo léto 2016 a já jsem odpočívala po dalším hektickém roce učitelky ve školce. Dokončovala jsem poslední knihu, hrála divadlo pro děti, rekonstruovali jsme byt, plánovali svatbu… zkrátka poslední, na co jsem myslela, bylo přibírat si další práci. Tehdy se mi ale zdál velmi zvláštní sen. Znáte ty sny, které jsou tak silné, že pod jejich dojmem trávíte ještě většinu dne? Říkáte si, kde se to ve mně vzalo? Jak se mi to mohlo zdát? Takový to byl sen. Zalitý chladným měsíčním svitem, ve kterém se mihotali smaragdoví kolibříci. Krásný, tichý, mystický… nešel mi z hlavy, a proto jsem se rozhodla ho zkusit napsat. Brzy začal nový školní rok a nekonečný kolotoč. Měsíc a kolibříci na mne čekali na papíře a ve vzácných chvílích volného času a klidu se připomínali. Rostla ve mně chuť si s nebesy a vesmírem pohrát. Jenže se střídaly besídky, dinosauří dny, karnevaly, křest mého dramatu o hmyzu a další výzvy. Kdy si jen najít chvilku?
Knihu O nebi a zemi aneb meteorologické pohádky můžete podpořit na bit.ly/KupLudmilu.
A najednou to přišlo. Zcela nečekaně a do všech pracovních i osobních plánů. Čekáme miminko! Šok vystřídala radost, pracovní akce vystřídaly prohlídky u doktora. Zůstala jsem doma a koukala na fotky z ultrazvuku. Vypadala, jako by byla ve vesmíru. Cítila jsem, že je konečně správný čas otevřít složku s měsícem a kolibříky, že se do knihy pustím. Během toho dlouhého procesu přišla moje holčička na svět a teď už jí je rok. Doufám, že něco z toho rozjímání, lásky a okouzlení, ulpělo i v příbězích, které se narodily společně s mojí Matildou.
